Na české poměry je celkem normální, že tříapůlleté dítko nechodí do školky – i kdyby bylo nakrásně natěšené a rodiče třeba už opravdu museli do práce, v Praze by se zřejmě z kapacitních důvodů “nedostalo” :o).

V Kataru ale “neinstitucionalizované” děti tohoto věku až tak normální nejsou (přičemž nepracujících žen jsou tu hromady). Umístit dítko je možné od 2 měsíců!, běžné je to spíš od roku, roku a půl, ve dvou už víceméně standard. Situace je pak o to složitější, že školku v českém pojetí (systém celý den si víceméně hrajeme, případně chodíme jen některé dny) lze navštěvovat pouze do úderu 4. narozenin. Pak následuje škola s každodenní výukou, ve které už děti mají rozvrh hodin, učí se (hravěji než šestiletí) číst a psát, nosí dokonce domů úkoly a dohánějí zameškanou látku např. v případě nemoci. A tohle nechci – ve 4 letech – už vůbec (za rok se nad tím samozřejmě zamyslíme znova).

Takže máme Theušku doma :). Z toho se mnoha lidem ježí vlasy, ale asi je to proto, že si pod tím nedovedou nic konkrétního představit. Nudí se doma s matkou a zatím ničeho schopnou sestrou? Chodíme aspoň ven? Bojí se dětí? Není pozadu?? Případně si rovnou myslí, že musím být nějaká supermatka s nekonečnou trpělivostí, tavnou pistolí v jedné ruce a organickou kedlubnou v druhé…

Stručná odpověď je ta, že Theuška není “doma” o nic ochuzen a je spokojený. Dlouhá odpověď následuje.

[Cist dal →]

Čili u nás jako obvykle Tak jsem se alespoň naučila tři nové úvazy, z nichž nejmíň jeden se u nás určitě natrvalo zabydlí.

[Cist dal →]

Zuby to nemá, o vlasech taky prakticky nemůže být řeč, ale slyšet je to na sto kilometrů. V šátku jedno z nejspokojenějších miminek na světě, jinak s ní šijou všichni čerti. Takovej hardcore attachment parenting :-D.

Aspoň už se nechá nosit vertikálně, to mi hodně ulevilo. V kolíbce už byla těžká, takto břichem připlácnutá ke mně, se jí váha mnohem líp rozloží a i na nožičky má víc místa. Výhled je asi horší, ale buď to vynahrazuje jeho oboustrannost, nebo si zvykla.

Celkem už se s ní dá i cestovat autem. Vybírám si tedy stále, pokud to jen trošku jde, kolem-spánková okénka. Rozdíl ale je, že během nich si tu chvíli, než usne, potichu a zaujatě hraje. Neřve, jako bychom jí tam místo hrajícího pejska hodili rozzlobenýho škorpióna.

Plazí se! Ne rychle, ale dost na to, aby si dokázala v okruhu pár metrů sebrat ze země cokoli, se jí zalíbí. Na to Theuška není zvyklej, a tak už pár dní jančí nad čímkoli, co si Sára vezme do ruky. Když se ho ptáme, proč si to nemůže vzít (ani “svoje” hračky), vymýšlí všechny možný i nemožný hypotetický důvody, proč “tohle ne!”. Ještě z toho budou pěkný bitky a asi hodně brzy…

Jinak bráchu nade všechno miluje.

[Cist dal →]

Nejlepší na příchodu druhého potomka je, že se život nezastaví. Plyne dál ve svém zaběhaném rámci, do kterého drobec prostě zapadne jako kolečko, které sice nikdy nechybělo, ale záhadně vůbec nepřebývá!

Ne že bych teda byla po 3 měsících na 2 děti nějakej odborník Ale takto se nám to zatím zaběhalo. (Uvařte si kafe, je to na dýl.)

[Cist dal →]

Přesně! Jak ta chaloupka na kuří nožce.

Usínáme ve dvojce. Ivan dochází po půlnoci v jedničce, v pět ráno se budíme ve čtyřce a já ráno vstávám s Theuškou v sedmičce, o víkendu v osmičce. A my to takhle máme rádi!

Krásnou dobrou noc vám všem :).

A jak tak na to dneska koukám, nebude to o moc lepší :-D. Tak se aspoň pobavte.

[Cist dal →]

V 6 měsících jsme (asi už naposledy) vyprali a odložili “Hoppa” – můj oblíbený elastický šátek. Sice by v něm Theo ještě nějaký ten pátek váhově mohl krásně být a měl ho moc rád, ale ve chvíli, kdy byl dost velký a snesl i nosítko, volba byla jasná.

Proč?

[Cist dal →]