No jéje, o tom by se dalo popsat stohy! Psychologie, výzkumy, jak začít, jak na přezkoušení, zákony, učebnice, socializace…

Ale stohy popsané na této stránce patří hlavně naší rodině. A tak o domácím vzdělávání (a naší rodině jen úplně okrajově) píšu jinde a koho to míjí, tak si může konečně oddychnout :-)). Ostatní zvu na www.ucebnasvet.cz. Titulky nejnovějších článků se budou načítat támhle vpravo dole, ale jinak tu bude klid :). Vzdělávání doma, ve škole, v lese, na pláži a kdekoli jinde ná-zdar!

I fyzicky je dost zdatná, silná a houževnatá! Samozřejmě tedy i letos chtěla pokračovat v baletu a gymnastice, vyšel nám konečně zase do rozvrhu i playball, je to fajn. Z kroužků chodí ještě na “music appreciation” (takové zpívánky už víc pro předškoláky) a vrhla se s Theem taky na piáno, ale to jí předpokládám dlouho nevydrží. Je to ještě taková rozevlátá duše a jammuje si na ty nástroje prostě po svém x-).

Je to taky nejrannější ptáče z nás všech. Udělá všechno proto, jen aby už nemusela být ráno v posteli. Od “potřebuju se vyčůrat” (a už se nevrátí samozřejmě) přes vyplížení se až po regulérní útěk. Ivan ji ale obvykle práskne, a když ne, tak její odpolední odpadnutí v autě bezpečně :-D.

[Cist dal →]

Třetí měsíc “doma”, to už býváme náležitě zabydlení, máme notně odškrtáno ze seznamu výletů a aktivit a jednoduše si užíváme léto! Snad jediné, co by šlo těmto prázdninám v tomto okamžiku už vytknout, je to nekonečné světlo! Ještě nikdy nechodily děti tak pozdě spát, Zojka klidně do 11 poskakovala lidem po hlavách (doslova) a já už jsem začala regulérně usínat dříve než děti.

Ale taky se nám už stýská, pravda. Po Ivanovi i po kamarádech, kteří se tento měsíc postupně vracejí do Dohy a hlásí se. Víme, že už se tam na nás čeká, a těšíme se. Ale ještě chviličku…

[Cist dal →]

Nepozoruji, že bychom v Kataru žijeme výrazně odlišný život, než kdybychom byli v Praze. Na první pohled jen takové ty očividné věci – že je pořád plus mínus vedro, zahalujeme kolena a ramena a o Ramadánu na veřejnosti nejíme. Jak se ale znovu dostáváme do rutiny, pár věcí se tu dělá přece jen jinak.

[Cist dal →]

Pokud nááhodou držíte něco v ruce, buďte si jisti, že to bude chtít. Směle se o to dokáže poprat, ale přinejmenším to rozčilené “mojeeeeee” nelze přeslechnout. Zatímco se u toho samozřejmě to nebohé dítě sápe do náruče, na stůl, do skříně, do lednice nebo kamkoli jinam, kde se požadovaná věc nachází. Na její atraktivitě až tak nesejde, ale byla-li by to čistě náhodou třeba koloběžka, tak tu by vyrvala i belzebubovi.

V Oboře se jí objevily na tvářích dva, na krku jeden a na rukách čtyři pupínky, takže byla vyhlášeno pozorování na neštovice. Ale ačkoliv přítomné matky pokyvovaly hlavami, spíš ji chudáka něco pokousalo, takže tomuto poprvé (ale to by zase bylo naposledy, že!?) jsme se prozatím ještě vyhnuli.

[Cist dal →]

Místo pro zahradní domek jsme měli vyhrazené už z projektu zahrady. Ale pořád se nám žádný domek nelíbil, nevešel se, nebo neseděl tvarově… a tak tam pro něj zůstalo neutěšené místo, zatímco přibývající zahradní harampádí a technika žili v garáži.

Až letos na to přišla řada! Vybrali jsme domek s jen dvěma zádrhely.

[Cist dal →]

To jediné odpoledne, kdy jsem bez telefonu odskočila do obchodu za rohem dokoupit pečivo, jsem se vrátila domů s tím, že jedeme na pohotovost. Zojinka plakala a plakala a nedala se od Lenky ani babiny utišit. Nikdo nic pořádně neviděl, ale pravděpodobně jí Sárka pomáhala na trampolínu (taháním za ruku) a na tu si od té chvíli nedala sáhnout a nepoužívala ji. Achjo.

Ani u kojení si nedala na ruku moc sáhnout, vždycky se odcucla a znovu rozplakala… Až po chvíli mi dovolila předloktím hnout, trošku jsem ho zmáčkla, pootočila do strany (jestli to jakože jde), když v tom zalupalo… a bylo po pláči. Ruka šla za chvíli do provozu a cesta na pohotovost byla odložena na později. Což už nebylo nakonec nějak potřeba. Tak asi měla něco vykloubené, chůdě? To bychom měli další poprvé…

[Cist dal →]