Na začátku září za námi konečně dorazil Ivan! Stihli jsme toho za 3 zářijové týdny ještě poměrně hodně, i když ten společný čas zde vždy utíká nezadržitelně, jeden přesun střídá druhý, pořád se něco vybaluje a zabaluje, studují se mapy a na řadu přicházejí už jen opravdové priority.

[Cist dal →]

Jak tak na to koukám, tak jsme v letošním roce v podstatě udrželi loňskou strukturu kroužků – jen zpívánky nahradilo plavání. Asi by se mi tam líbil nějaký umělečtější přesah než sport na sport na sport, ale Theuška by mě s tím stejně poslal do háje. Když se něco naskytne, určitě zkusíme nabízet – jen přijít na to, co by ho bavilo :). Zatím se tváří spíš tak, že chce přidat tenis :-D.

[Cist dal →]

Termín komunitní škola slyšíte možná teď častěji než dřív (přibližně někde kolem školek v lese, waldorfů a jiných). Je to možný doplněk pro děti, které z jakéhokoli důvodu nechodí do školy a jsou tedy vedeny v individuálním vzdělávání, v užším smyslu ve vzdělávání domácím.

Komunitní škola jsou vlastně rodiči organizované aktivity, které docházející děti společně podnikají. Nebo se dokonce společně něco cíleněji učí, a to buď přímo s některými z rodičů anebo s najatými vzdělavateli. Jednou týdně, dvakrát měsíčně nebo klidně každý den. Důležitá na komunitní škole je, překvapivě :), komunita rodičů a dětí, iniciativa a spolupráce. Jinak si každý jede takříkajíc svoje.

V Kataru jsem předloni objevila skupinu Doha Home Educators, která svou podobu komunitní školy organizuje také. Je do ní zapojeno asi 150 dětí od 4 do 16 let, od podzimu 2015 i my.

[Cist dal →]

Ve školkách frčej besídky, ve školách se místo matematiky taky už tak akorát mastěj karty a i my se tento týden loučíme s našimi kroužky. Na příští rok je přitom všechno tak nejisté a tolik přátel už se po létě do Kataru nevrací, že předem raději neplánuji nic a jen doufám, že to do sebe zase nějak zapadne.

V září to taky vypadalo kdovíjak a nakonec se nám ten rok tak moc povedl! Hlavně díky skvělým dětem a jejich maminám.

[Cist dal →]

Theo je akorát ve věku, kdy má smysl prostě zkoušet nové aktivity a sledovat, na co už je zralý a hlavně co ho baví. Workshop keramiky pro děti v Muzeu islámského umění? No jasně, proč ne?

Bylo samozřejmě nad slunce jasnější, že se děti nenaučí vytvářet imitace uměleckých předmětů z našich sbírek, jak lákal titulek, ale po ujištění se, že je to skutečně pro 3-5leté děti, jsem Theušku zapsala.

Kurz se skládal ze čtyř hodin a odehrával se v krásné dětské dílně přímo v Muzeu s mladou a sympatickou učitelkou Melinou. Teď po skončení kurzu z toho mám celkem dobrý pocit, sice to nebylo až tak něco originálního co se týče aktivit, ale celkově prostředí, osobnost paní učitelky a další děti podílející se na stejných činnostech zanechali na Theovi docela dojem.

[Cist dal →]

Podobný výběr už jsme tu jednou měli, už to bude … pohledám … skoro 2 roky! a všechno je samozřejmě jinak. Kromě Krokodýla, toho jsme četli zrovna včera. A předevčírem :).

Co hltá Theuška teď? Konečně příběhy!, ačkoliv stále musejí mít dost velké zastoupení obrázků. Třeba takovou Honzíkovu cestu sice zvládne i 3 kapitoly po sobě, jenže to, že Helena nenakreslila povoz, na kterém pro Honzíka přijel dědeček na nádraží, je pořád trochu problém. Proto zatím výběr bez Honzíka nebo Modroočka aj., kterým ale předpovídám slavnou éru v nejbližší budoucnosti.

[Cist dal →]

Na české poměry je celkem normální, že tříapůlleté dítko nechodí do školky – i kdyby bylo nakrásně natěšené a rodiče třeba už opravdu museli do práce, v Praze by se zřejmě z kapacitních důvodů “nedostalo” :o).

V Kataru ale “neinstitucionalizované” děti tohoto věku až tak normální nejsou (přičemž nepracujících žen jsou tu hromady). Umístit dítko je možné od 2 měsíců!, běžné je to spíš od roku, roku a půl, ve dvou už víceméně standard. Situace je pak o to složitější, že školku v českém pojetí (systém celý den si víceméně hrajeme, případně chodíme jen některé dny) lze navštěvovat pouze do úderu 4. narozenin. Pak následuje škola s každodenní výukou, ve které už děti mají rozvrh hodin, učí se (hravěji než šestiletí) číst a psát, nosí dokonce domů úkoly a dohánějí zameškanou látku např. v případě nemoci. A tohle nechci – ve 4 letech – už vůbec (za rok se nad tím samozřejmě zamyslíme znova).

Takže máme Theušku doma :). Z toho se mnoha lidem ježí vlasy, ale asi je to proto, že si pod tím nedovedou nic konkrétního představit. Nudí se doma s matkou a zatím ničeho schopnou sestrou? Chodíme aspoň ven? Bojí se dětí? Není pozadu?? Případně si rovnou myslí, že musím být nějaká supermatka s nekonečnou trpělivostí, tavnou pistolí v jedné ruce a organickou kedlubnou v druhé…

Stručná odpověď je ta, že Theuška není “doma” o nic ochuzen a je spokojený. Dlouhá odpověď následuje.

[Cist dal →]