Hlásit se to musí X. (podzim 2015)

Tentokrát jen pár, zato dobrých! (Mrk mrk).

Po návratu do Kataru jsme si museli ujasnit nějakou terminologii.
“Hele, mešita! To se jmenuje jako jeden ten šmoula!” 
– “To je Nešika, Theuško”.

A co teprve tenhle – u stejné mešity:
“Tady v té mešitě bych chtěl bydlet.”
– “Ale v mešitě nikdo nebydlí, tam se chodí jen modlit.”
“Ale já chci bydlecí mešitu. A bylo by tam napsáno, že tam nesměj žádný anglický lidi. Jenom český lidi.”
Český lidi, máte štěstí!

“Humus?! Ale tak by se jídlo nemělo jmenovat!!”
Co na duši, to na jazyku – doslova.

Theuška se ke mně přišel pomazlit a netrvalo dlouho a začala se na nás sápat i Sárunka. Theo rozzlobeně: “Sárko, musíš do fronty!!”
Takhle my si tady žijem. Fronty na mazlení.

Theo se odvážil skákat do hloubky a pod vodou ke mně doplavat bez vesty. Mou pochvalu za své kopací úsilí kvitoval s ledovým klidem: “Ale připadám si jako ten tlustej drak. S tenkýma křídlama.”

Někdy by stačilo jeho dorozumívacím schopnostem prostě jenom víc věřit…
“Já si nechci čistit zuby, musím ještě ÍT!”
– My: “Pít?”
“Nee! Jídlo ÍT”
– My, shovívavě, protože tohle slovo se divně skloňuje, žejo: “Jídlo se říká JÍST.”
“Nee! EAT!”
Aha. Stáli jsme si na vedení…

Když byl Theo nemocný, strávili jsme asi 4 celé dny v posteli a koukali na pohádky, u čehož Theo veskrze jen spal a skučel. Třeba o tvrdé posteli.
“Ta postel je moc tvrdá! Bůůů. Já chci na něco měkkýhoooo!”
– “Na co měkčího než na postel by sis chtěl lehnout??”
“Na tebe.”
Lidskej sendvič!

I Sára nakreslila pro Ježíška obrázek… no co takové 20měsíční dítě dokáže – takovou… no… čmáranici.
– “Podívej Theuško, Sárka už má dopis pro Ježíška hotový.”
“Dyť to nic neni! To si nemužeš přát!!”
Tak jsem na ni zvědavá, co dostane. Ale asi tuším x-).

Veselý Advent vám všem x-).