M. Frouzová: Závoj a džíny. Ženy v islámském světě.

(Vyšehrad, 2005)

“Ty jsi měla dvě malé děti, pracovala na plný úvazek, starala se o manžela, studovala angličtinu a neměla jsi ani jednu služebnou, která by s vámi bydlela a pomáhala ti?” Její údiv těžko popsat. Když jsem jí to odkývala, cítila jsem, že jsem se v jejích očích scvrkla do role té poslední služky. “A to sis nechala líbit?” vysoukala ze sebe. Ale působilo to na ni asi stejně, jako když se mně nějaká místní muslimka snažila vysvětlit, že jí vlastně vůbec nevadí, že si její manžel může kdykoliv přivést další ženu. (Simona Hejlová, Spojené arabské emiráty)

“Dodnes se v některých oblastech praktikuje starý zvyk jakési “asistence” při svatební noci. Zatímco novomanželé spolu poprvé spí, čeká půl vesnice před domem na “výsledek”. Pak ze dveří vyjde matka nevěsty a na důkaz nevěstiny počestnosti všem ukáže zakrvácené prostěradlo. Všichni propuknou v jásot a radostný pokřik, svatba platí za právoplatnou. Cár prostěradla se někdy dokonce připevňuje ke svatební smlouvě. Ne všechny dívky při prvním styku krvácí a ne všechny dívky v dějinách byly při svatbě opravdu panny, odtud rafinované způsoby, jak ženicha obelstít. Stačí se píchnout do prstu nebo potřísnit prostěradlo krví zvířete, které bylo ten den poraženo na hostinu. Tyto podvody jsou tak notoricky známé i mezi muži, že jsem se pokaždé podivovala, že krvi na prostěradle ještě vůbec někdo věří.” (Magdaléna Frouzová, Turecko)

“Tak špinavé děti, jaké běhaly mezi rozpadlými paneláky, jsem neviděla nikde. Měly na tvářích boláky od nezahojené lašmánie, nemoci, kterou přenáší maličký komár a jež způsobuje velké, mokvavé a nehojící se vředy. I Mino měla na levé lícní kosti velikánskou kulatou jizvu, která jí ale celkem slušela. “To mají z toho, že jim maminky, když byly malé, dávaly vejce,” prohlásila Mino zkušeně, když mi ukazovala umouněné, mentálně postižené dítě zmučené lašmánií a jeho matku, která ho svazovala šátky do tvaru mumie, aby nezlobilo.” (Petra Procházková, Afghánistán)

“Naceryni rodiče jsou muslimové, ale žádní islamisté. Náboženství v jejich rodině nikdy nehrálo žádnou roli, říká. O islámu neví skoro nic a už vůbec ne o Koránu. Doma se nikdy nikdo nemodlil. Její matka nikdy nenosila šátek. Přesto ji provdali proti její vůli. Stejně jako všechny dívky z její vesnice, taková je tradice. Podle odhadů se ve Francii odehraje každý rok okolo 70 000 sňatků z donucení. […] Také pro Carole Soucaille, jednu z pracovnic v sociálním centru, jsou sňatky z donucení denním chlebem. Vypráví o Alžířance, jejíž manželství bylo naaranžované, její muž byl však údajně milý. Má s ním dvě děti. Pak ho někdo zavražil. Tehdy byla zrovna těhotná a zvyk jí přikazoval vzít si mladšího bratra svého manžela. Nechtěla, utekla do Paříže.” (Cornelia von Wrangler, Francie)

“Byla ses někdy v noci podívat na Mono?” zeptal se. Mono je vyhlášená bejrútská ulice plná hospůdek, nočních klubů a nevěstinců. Netušila jsem, že mezi kráskami převážně z východní Evropy jsou i Libanonky. “Doma chodí zahalené a nikdo by to do nich neřekl. Nevědí to o nich,” dodal a já si přitom vybavila slova gynekoložky Evy, bodré to Němky provdané před mnoha lety za Libanonce, že “nejlepším kšeftem je zašívání… Jedná se o operativní zákrok, který navrátí ženě panenskou blánu.” (MM, Libanon)