O prázdninách po prázdninách

Kde začít… Třeba nějakým tím klišéčkem, že to rychle uteklo a užili jsme si to :). I do toho by se to asi dalo napasovat a nemusela bych se s tím tady tři hodiny vypisovat :-D. Theo měl letos poprvé AGENDU, co všechno chce v Čechách a na Slovensku stihnout – vše, co si pamatoval z loňského léta. A taky letos poprvé pravidelně přicházel s otázkou, kdy už se vrátíme domů… My si můžeme myslet, co chceme, pro něj je Katar doma, normál, bezpečná rutina. Ale vás teď asi zajímá ta návštěva :).

Letěli jsme podle plánu přes noc, bez Ivana, tentokrát do Prahy a s přestupem ve Frankfurtu. Ačkoliv nemohlo ani jedno z dětí v letadle zabrat, měli dobrou náladu a nakonec je to hučení asi po 3 hodinách přece jenom udolalo. Co nám letos ale trvalo překvapivě dlouho, bylo zvykání na dlouhé letní dny. Večer je dostat do postele za plného světla byl nadlidský výkon, vydrželi klidně o dvě tři hodinky déle. Ale vstávali jako doma pěkně pátá šestá! Srovnat se to podařilo až po týdnu a půl! Tolik k tvrzení, že stačí jeden den na jednu časovou zónu.

Letos jsme si vytyčili takový cíl, a to, že koupíme konečně dům, do kterého se i s tou běhající bláznící drobotinou pohodlně vejdeme. Taková drobnost prostě. Do toho jsme se tedy pohltila poslední měsíc před odjezdem a první měsíc po příjezdu, než přiletěl Ivan. Toho už po těch LETECH hledání nezajímá, že existuje někde na území středočeského kraje 128 domů, které potenciálně aspoň ve 20 % odpovídají našim požadavkům (mě už taky ne, ale jaksi delegovat nemám na koho :-D). Chce jich vidět 5, které už jsem ideálně taky viděla, na kterých si otestujeme a prohloubíme požadavky a ideálně i jeden vybereme. Takže jsme jezdili, chodili v celé trojsestavě ode dveří ke dveřím, měřili, ptali se, kontrolovali… (do toho jsem taky na Praze 6 píchla pneumatiku, to byla taky roztomilá odbočka od plánu), no a nebudu vás dále napínat, shortlist se utřepal, Ivan objezdil, diskutovali jsme shora zdola a nakonec jsme vybrali. Ještě zbývá hooodně věcí doladit, další dva miliony věcí se ještě po…. (nepovedou!), ale už to snad nějak dorazíme a ta pastouška může být aspoň teoreticky fajn.

ZOO Praha, Království železnic a Mirákulum – top 3 z Theuškova seznamu. V zoo jsme šli od začátku jen po zvířatech, která ho bavila (aby se nám zase nevyšťavil na nějakých sůvách), a vyzkoušeli snad všechna dětská hřiště i restauraci. Jen na lanovku jsme se zase nedostali, páč kočárek. Být ale v Praze déle, celoroční vstupenku už máme v kapse! Tahle zoo je čím dál lepší.

Prošli jsme si taky Pražský hrad, který jsme ještě několikrát z různých výletů po Praze viděli (a při průjezdu Blankou už ne :)). Střídání stráží nebylo, nad důvody nedokázali montérkáři visící na Matyášově bráně elaborovat. Moc hezká byla i výstava 50 let Večerníčku, a to i když Theo ještě není v tomto kulturním fenoménu tolik zběhlý. Bylo to interaktivní, se skákáním do klobouku, utrženým sluchátkem, rybníkem s kapry nějakýho toho kreslenýho vodníka ze 70. let :-D. Co víc si přát. Možná zmrzku potom. Dali jsme si.

Samozřejmě jsme pak taky rychle vlítli do Liberce – za babičkou do nemocnice, pojezdit si na traktůrku (totiž posekat ta rodinná latifundia), ke Kamče, do zoo (vcelku nepovedená návštěva a upřímně i s dobrou náladou mě nový layout zoo zklamal), udělat Sárunce pas, no a taky na Ještěd, který se konečně taky uráčil být viděn (ne jako loni :-). Fičelo ale stejně příšerně, až si to zasloužilo v restauraci pořádný čaj. Turismus jak má být.

Udeřila vedra (jako ještě několikrát – toliko k mému plánu “teď si vyzkoušíš, jaký to je být s dětma v zemi, kde furt prší”), ale na přírodních koupalištích, ve Stromovce, v Kunratickém lese, ale i u nás v zámeckém parku nebo v minionovém bazénku na balkóně se to dalo zvládnout. Však je to pár dní v roce! Vy mi to nebudete věřit, ale 35 a více stupňů Celsia je sice až krutě nepříjemných, ale samotná existence stromů a lesů je dělá mnohem snesitelnější. A 38 a 55 opravdu ještě rozdíl je :o).

No a natošup byl první měsíc za námi, skončil Ramadán a padnul Eid a za námi přijel Ivan :). To bylo tak bezva! Takhle ve větším počtu jsme si už troufli na rytířské slavnosti na Berchtoldu nebo do toho Mirákula. A byla jsem s Theem poprvé v kině, už jsem to plánovala dlouho. Sárunka Ivanovi usnula v kočárku, my jsme se nabouchali popcornem a vydrželi skoro celé nové Mimoně (spíš jsem plánovala, že po půl hodině odejdeme), ačkoliv posledních 20 minut už jen běhal po schodech nahoru a dolů :-D. Jinak ale film stojí oproti jedničce a dvojce za starou bačkoru.

A tatínek nám zase odjel. Další tři týdny jsme strávili napůl v Liberci a napůl v Oboře (dvě místa, kam se nasáčkujeme rádi kdykoli) a 19. srpna jsme se přesunuli na Slovensko. Agrokomplex totiž nepočká a Theuška by nám to rozhodně neodpustil :o). Měl svůj seznam, že.

Na Slovensku je to ještě mnohem víc o čase s rodinou, než přímo jezdění po výletech. První čtyři dny to byl ale stejně jen a jedině Agráč – vláček, traktory všemožného stáří, zvířátka, zrňoviště (od pískoviště, ale se zrním :-D) a davy. Upřímně doporučuji na návštěvu z tradičních čtvrtek až neděle výhradně čtvrtek, eventuelně neděli. Nic mezi tím nestojí za to, aby na vás nezbyly nanuky a ještě vám nějaká kráva šlápla na nohu :)).

Jinak jsme se poflakovali na okolních hřištích a na zahradě. Do užitkové části se tedy zapojujeme tak akorát do sklizně, ovšem vyvažujeme to intenzivním zcela bezdůvodným rytím v hlíně, děláním ohně a stříkáním vody tam, kde se to hodí nejmíň. Všichni jsou zmazaní od hlavy až nevím kam, radši se ani moc nedívám, ale spokojenost z nich odkapává (spolu s tím bahnem). Tady jsme se po měsíci odloučení zase setkali s Ivanem. Ten si na nás vyškemral v práci celý měsíc x-).

Takže jsme ještě pár dní pobyli u rodinky a jak se blížil první zářijový víkend, ukázalo se, že se švagrovci chystají na východní Slovensko a babina měla zarezervovanou cestu do Itálie, a tak bylo rychle rozhodnuto. Uděláme si to čtyři roky odkládané “mezipřistání” na Moravě! Minidovolená jen pro nás :). Upíchli jsme se ve wellness hotelu v Moravském krasu – venkovní bazén s teplou vodou, hřiště, obří pískoviště, dětská zoo i vnitřní herna… no a do toho za rohem krápníkové jeskyně. Pěkné tři dny jsme zde strávili, navštívili Balcarku i Macochu a vytáhli svetry! Překlopilo se září a padnul podzim.

Návrat do Prahy pak přinesl pomalé, ale jistojisté odpočítávání konce. Pár návštěv na domě, schůzky s dodavateli a zařizovačky, posledních pár srazů. Vyjeli jsme si ještě na pár dní do Liberce (Sárunka kus prostonala) a do Obory, ze které se zase T. vrátil s teplotou. Sbalili jsme, kurýrovali a posledních pár dní ochutnali i ten letošní nádherný podzim. S červenými jablky na stromech a tvářemi od lítání za třepotajícím se drakem.

Užili jsme si toho hodně, mohli jsme jistě i víc. Ale my jsme na prázdninách, chceme je strávit s rodinou a nejlepšími přáteli, jaké jsme si mohli přát. Ale jak říká Theuška blaženě sedící uprostřed své herničky s Kryšpínkem u ruky: “Jestli se maminko už nikdy nebudeš chtít vrátit do Prahy, tak nemusíme!”. A tak aspoň doufám, že na sníh a tu vysněnou palandu v pokojíčku se ukecat nechá! :o). A jestli ještě nemáte dost, další mnoho fotek jsem nahrála na Picasu. A jestli jste dočetli až SEM, díky díky díky! Toto je 501. příspěvek tohoto blogu. Nemá-li nic jiného, dlouhověkost to jistí.