Bertík

Z minulého týdne jsem měla rozepsaný update o kočkách, jak se mají, zdraví a zlotřilí 10letí chlapíci, jedny narozky čerstvě oslavený a druhý na dohled, a pak se to stalo. 11. května Bertík zemřel. 

Je v Nebíčku, kde si hraje s dalšíma kočičkama! Třeba s tou od babičky Haničky. Vlastně i pejsci tam jsou – teď se s nimi všemi asi zrovna seznamuje a hledá si kamarády. Někoho, komu může lízat nos. A kdo ho bude drbat za ušima, ale pořádně. Bude dělat prostě všechno, co dělal ze všeho nejradši tady. Bude na nás dohlížet a vždycky, když si o něm budeme povídat, nebo si na něj i jen vzpomenem, tak se bude usmívat.

Tak jsme to vysvětlili Theuškovi, aby to vůbec dávalo smysl. Pak se zeptá: „A proč UŽ umřel?“ „A proč už se nevrátí?“ A na to odpověď teda nemáme, jen nějaké ty slzy, které moc nechápe. I o hrobech jsme si dlouze povídali, o plicních tumorech, a proč už se nehýbe (čtyřleťáci mají spousty otázek přímo na dřeň), ale o tom psát nechci.

Bertík byl fakt mimořádnej kocour. Po právu každého oblíbenec!

Velkej, nádhernej zrzek, se zelenýma očima a hlavně tou nejmazlivější, přátelskou a dobráckou náturou, kterou projevoval jak nám, tak našim i cizím dětem a návštěvám.

Myslel si o sobě, že je člověk (zatímco Kryšpín je kočka)! A z toho vycházel celý jejich vztah – Krýša to tak akceptoval :).

Jako důkaz neeeeejvyšší náklonnosti nám lízal nosy :). Theuška se tomu hrozně smál, ale pravidelně si nechal lízat jen prst. Tím jeho drsným jazykem to teda nebylo nic moc, ale nedalo se nějak ubránit té vděčnosti.

Každé ráno nás svým mňoukáním budil, abychom mu otevřeli, a pak hned mastil do postele k dětem. Po příchodu domů vždycky čekal u dveří. A večer, když jsme si sedli, si okamžitě lehl k nám, ideálně někam, kde překážel úplně nejvíc. Ale fajnovej, měkkoučkej vohřejvač :).

Příst, to neuměl. Chrčel jak starej vožrala. Ale tak snaha se cení, že?

Taky neměl rád syrové maso (mamce památečně zeblil umytou podlahu poté, co mu ho naservírovala jako velkou delikatesu pamětlivá normálních chutí normálních koček :-)). Zato měl rád: bramborové slupky, okurky, hroznové víno a olivy. Ale krmili jsme ho prémiovejma granulema, aby nevznikla mýlka!

Nesnášel cestování autem, obvykle se poblil (to je koukám jeho go-to symbol odporu) už ve druhé zatáčce. Vůbec dodneška nechápu, jak přečkal tu cestu do Kataru. To byl prostě heroický výkon! Možná mu s tím Kryšpín na oplátku pomohl nějakým pořádným motivačním mňaukotem na frankfurtské celnici.

Na stálepřítomné děti se musel chvíli adaptovat, ale vždycky šel cestou ústupu, nikdy neútočil. A časem si prostě zvykl, že si na něj tu a tam někdo sedne výměnou za to, že na stole jakože zapomene zbytek jogurtu :).

Byl to nejlepší kocour na světě a měli jsme mega kliku, že přišel zrovna k nám. Milujem tě až do Nebíčka a zpět, Berťulajdo.

2004

2010

2012

2014

Celou vzpomínkovou galerii najdete tady. Budeme určitě rádi, když v komentáři připojíte i případnou svoji vzpomínku.