Poučení z krizového vývoje

Tento týden potřebuji zajet na poštu, ale nechce se mi. Vzpomínky na nedávné (dosud) nejhorší mateřské selhání jsou stále dost živé. Zamkla jsem totiž Sárunku omylem v autě… No fakt :(. Všichni jsme to přežili ve zdraví, ale blbuvzdorná opatření jsou do budoucna nutná.

Nejdříve jsme vyjeli na nákup, Sárka to celé prospala, i znovunaložení do auta a čekal nás krátký přejezd na poštu. Dopředu jsem přemýšlela, jak to s ní udělám, asi ji nechám v autosedačce a jen vynesu. Až se probudí, tak ji tam někde na židli nakrmím, přebalím, no problem.

Vystupujeme z auta. Shromažďuju milión věcí – batoh, nosítko, telefon, flašku s vodou, klíče. Popostrkuju Theušku, aby vystoupil a zabouchnul za sebou dveře, a pozor na auta, ale je to jako mluvit do dubu. Dál chystám naši stranu, zamykám centrálem dveře (!), aby auto nezatroubilo, kdybych je zamykala až po zavření dveří, a Theo se konečně souká ze svojí sedačky. Venku fouká vítr a jemu se moc nechce, tak mu jdu pomoci, ať to probůh celý urychlíme. Zabouchnu dveře u Sárky (!), aby na ni nesvítilo a nefučelo, a přecházím zezadu na Theuškovu stranu, vyndám ho z auta a zabouchnu i jeho dveře. Co mi ale ta rána jenom připomněla? Jeho dveře nejdou otevřít, přebíhám k těm Sárčiným, také zamčené. Poslední šance – dveře u řidiče, nic samozřejmě.

Sára polospí. Nemám ani klíče ani telefon. Vybíhám směrem na poštu rychle odchytit někoho, kdo mi půjčí telefon, aby nás mohl Ivan osvobodit. Hned za mnou vybíhá pán, co zaparkoval za mnou. “Everything OK?” – “NOOOO!!!!”

Zavoláme Ivanovi (ještěže si tolik čísel pamatuju), je ale v práci na opačné straně města a nemá u sebe klíče. Hned se vydává na cestu a odhaduje to na půl hodiny. Sára pořád spí, venku je asi 22 stupňů. Rozhodujeme se, že počkáme…

Sára se probudila.

Nejdřív zmateně koukala, tak jsme na ni různě klepali a rozesmívali ji. Zatím držela, koukala. Asi po 10 minutách se rozplakala. Jak ona tu sedačku nesnáší. Vyndejte měěěěě! Zastavuje u nás chlapík z Hertzu a nabízí, že by mohl zavolat někoho od nich, aby auto otevřel šperhákem. “Nám se to stává furt.” Volám ještě jednou Ivanovi, jak je na tom, zrovna vyráží z domova s klíčema – takže ještě 15 minut.

Chlapík s telefonem kontroluje průběžně u sebe v autě, jak je tam teplo a vyhodnocuje, že je to stále ještě ok a dobře, že jsme ve stínu. Sára ječí naplno, Theo běhá kolem auta, mně tečou čůrky mrazivýho potu po zádech a nervy. Rozhodujeme se, které okno rozbijeme (u spolujezdce – Sára sedí za řidičem a má nad sebou stříšku) a čím (kamení je tam dost, ale bude to chtít sílu).

Ne, ještě chvíli vydržíme. Za chvíli se konečně objeví modré Sorento a Xterra konečně blikne. Vytahuju úplně promočenou a ubrečenou Sárunku :-N Hned se uklidní, ale je horká, takže rychle posvlíkat a pořádně nakojit. Tulím ji, pochopitelně brečím, měli jsme ji dostat ven dřív… proč jsme vlastně tak váhali?

Poučení není tak jednoduché jako nezamykej, ty blbe, prostě děti v autě!! ani dávej si klíče do kapes (které moje oblečení většinou vůbec nemá), ale dá se použít:

1) Nespěchej…

2) Zvykni si zamykat a vůbec zavírat auto až poté, co všichni vystoupí BEZ OHLEDU na další okolnosti jako je nepříznivé počasí, okolní provoz a podobně. V Kataru by bylo v klidu aplikovatelné i pravidlo nezamykej auto vůbec!

3) Je-li léto, může pomoc přijet do 5 minut? Ne? Rozbij okno.

4) Je-li zima, může pomoc přijet do 15 minut? Ne? Rozbij okno.

5) Oba vozte u sebe klíče od druhého auta.

Sárunečko, promiň :-/. Bude líp!

A jak si Theuška pamatuje den, kdy jsme se nemohli dostat k Sárce (a ne, nemohli jsme mezitím dojít na tu poštu, ty trumbero :-))), lidi se kolem nás sbíhali a vysvobodil nás až taťka svou jistě zběsilou jízdou přes město? “Pán měl boty s prstama” (pětiprsty). Takže asi bez následků :). Chválabohu.

P.S.:

6) Zjistit, jestli naše roadside assistance k pojištění neposkytuje i služby odemčení auta… A zapamatovat si jejich číslo.