Hlásit se to musí VII (zima 2015)

No to jsme se zase dozvěděli věci! Perlou tohoto období vystihující i naši aktuální domácí situaci je nejspíš Theova hláška:

“Já bordeluju. Jak se to prosim tě řekne anglicky?” :).

A jaký má Theo vztah k uklízení? Přinejmenším velmi kverulantský!
– Já: “Uklízíme!”
– Theo: “Ale mně už se nechceee.”
– Já: “No mně se taky nechce, ale kdo to za nás uklidí?”
– Theo: “Tatínek, on nás má rád.”

Už se nám 2x podařilo zapomenout kočky zavřené na balkóně, samozřejmě zrovna ve dny, kdy jsme se vrátili až večer. Takže na to dáváme pozor a předem upozorňuju, abychom balkón bez kontroly nezavírali.
“Neboj, já jim otevřu, když si zaťukaj.”

Je možné, že by Ježíšek nějaký dárek třeba, já nevím, neunesl?
“To nevadí, že to Ježíšek neunese. Přiveze to kdyžtak Santa Claus. Ten je velkej a siiiiilnej.”

U nás doma často přijdu o snídani, třeba když jdu převlíkat Sáru…
“Já jsem ti to sněd, aby ti to nesežraly kočky!”
Mám já to kliku!

Theo taky jednou běhal po bytě s červenými čárami na čele.
“To jsem si namaloval fixkou, abych si pamatoval, že jsem byl na balkoně a mám špinavý nohy.”
Jak jinak by si to zapamatoval, že?

Podle Pošťáka Pata bychom domů potřebovali obrovský skákací hrad. (Mylně) namítám, že se nám přece nikam nevejde!
“Dyť tady máme místo NORMÁLNĚ!!?” (ukazuje na prostor uprostřed obýváku)

Theuška se jednou zapojil do uspávání Sárušku. Ta lezla jak šílená, chechtala se a pérovala na kolínkách. Theo za chvíli otráveně: “Sáruško, ale nestůj u toho leženííí!”

“Proč seš, Sárko, tak protivná?” ptám se.
Theo: “Protože je pod stolem.”
Aha.

Při vybalování ozdob: “Andělíček je rád, že má křídla. Že nemusí letadlo používat.”
A ještě ušetří!

Ivan odlámal nohy od žampiónů pro přípravu vánočního houbovníku.
Theo: “Ty houby moc nevoněj. Asi že už nemaj ten stojánek.”

Zalíbila se mu jízda na posuvné tyči na hřišti.
“Ještě jednou! Tohle mě zaujalo!”

Kadeřnici poránu nefungoval monitor, takže byl obraz celý ztmavený a Tom a Jerry nebyli skoro vidět.
“To je ale nějaký ztmavený. Takže to je kočička a myšička v podzemí.”
No a je to. Žádný jas přenastavovat netřeba.

Před dovolenou jsem kontrolovala pasy a Theuška podle fotky identifikoval čí jsou.
“To jsem taky já, akorát jsem stříbrnej.”
Zlatej a bronzovej.

“Sára se probudila. Tak jsem se jí zeptal, jestli chce ještě spinkat.”
– A co říkala?
“Dede.”

Bolelo mě ucho.
“Já vim proč. Protože v něm máš takovou tvrdou ozdobičku a vzadu ti dokonce kouká!”
Nojo, někdo mi tam fakt udělal díru!

“Nemůžeš v lese dělat rámus, Theuško.”
– “Ale cvrčkové dělaj rámus!”
Život je zkrátka nefér.

“Já mám plechový nohy?”
– Jak plechový nohy?
“No jako ty!”
– Theuško a jak jsi na to přišel?
“Dědeček přece říkal, že já mám plechový nohy jako ty…”
To je fakt, chození po šutrech nám dvěma opravdu nevadí. Ale jak si na tuhle hlášku po 3/4 roce vzpomněl?