Co s dítětem, které nechodí do školky (3 roky)

Na české poměry je celkem normální, že tříapůlleté dítko nechodí do školky – i kdyby bylo nakrásně natěšené a rodiče třeba už opravdu museli do práce, v Praze by se zřejmě z kapacitních důvodů “nedostalo” :o).

V Kataru ale “neinstitucionalizované” děti tohoto věku až tak normální nejsou (přičemž nepracujících žen jsou tu hromady). Umístit dítko je možné od 2 měsíců!, běžné je to spíš od roku, roku a půl, ve dvou už víceméně standard. Situace je pak o to složitější, že školku v českém pojetí (systém celý den si víceméně hrajeme, případně chodíme jen některé dny) lze navštěvovat pouze do úderu 4. narozenin. Pak následuje škola s každodenní výukou, ve které už děti mají rozvrh hodin, učí se (hravěji než šestiletí) číst a psát, nosí dokonce domů úkoly a dohánějí zameškanou látku např. v případě nemoci. A tohle nechci – ve 4 letech – už vůbec (za rok se nad tím samozřejmě zamyslíme znova).

Takže máme Theušku doma :). Z toho se mnoha lidem ježí vlasy, ale asi je to proto, že si pod tím nedovedou nic konkrétního představit. Nudí se doma s matkou a zatím ničeho schopnou sestrou? Chodíme aspoň ven? Bojí se dětí? Není pozadu?? Případně si rovnou myslí, že musím být nějaká supermatka s nekonečnou trpělivostí, tavnou pistolí v jedné ruce a organickou kedlubnou v druhé…

Stručná odpověď je ta, že Theuška není “doma” o nic ochuzen a je spokojený. Dlouhá odpověď následuje.

Naše aktivity v průběhu týdne se momentálně dají rozdělit na několik typů – dovednosti, vzdělávání, socializace a volná hra, které se pochopitelně často mohutně prolínají.

Mezi dovednosti by patřil náš nedělní playball (všestranný sportovní program), sobotní fotbal (s tímto programem až tak spokojeni nejsme, takže asi od ledna zkusíme něco jiného) a pondělní zpívánky (hudební program typu Yamaha). Doma se pak věnujeme různému tvoření, kam jednou za čas přihodím nějakou novinku (práce s nůžkami, tekutým lepidlem). Patřila by sem i práce v domácnosti! (škrábání škrabkou, třídění prádla do pračky, vaření – “Theuško, co jsme dali do polívky?”, “Jak se jmenuje tahle zelenina?” a “Najdi mi prosím tě novou utěrku”; uklízení nebo sebeobsluha). Tohle dělá doma předpokládám každý :-D.

Vzdělávání až tak důležité zatím není. Letos se soustředím hlavně na angličtinu, které je vystaven na kroužcích a kterou doma zapojujeme v různém kontextu. Teprve nedávno začal malovat, takže jsme začali dělat obkreslování předmětů nebo (to ho velmi baví) hledání cestiček v labyrintu. To vše jsou před-psací dovednosti. Písmena a čísla ho zatím příliš nezajímají, takže pokud na to někdy narazíme, snažíme se spíš třídit je podle barev nebo jiných podobností. Před-čtecí dovedností je budování slovní zásoby – na to je kromě povídání si dobré pochopitelně čtení, vyprávění a hledání předmětů na nějaké komplexnější “busy” scéně. Logopedické vady naštěstí nemusíme řešit, umí R, Ř i sykavky.

A pak ta socializace… co to je. Představa, že to je schopnost dítěte zapadnout ve skupině dětí, mi moc nesedí. Je totiž strašně těžké podporovat v dětech schopnosti jako samostatné (až kritické) myšlení nebo vnitřní motivaci tím, že budou poslouchat na slovo, budou to umět vrátit agresivnímu chlapečkovi a budou odměňováni hvězdičkami a bonbonky :(. V tuto chvíli tedy socializaci pojímám jako příležitost navázat vztahy s dětmi a dospělými a pochopit další úroveň vztahů mezi lidmi (ne jen maminka-dítě, ale i kamarádka, starší kamarád, miminko, teta, jiná rodina), kterou se snažím zajistit spoluprací na organizaci různých dětských “hracích” skupin. Konkrétně máme v současnosti nastavenu jednu česko-slovenskou, jednu “domoškoláckou” (děti, co se vzdělávají v rámci předškolního vzdělávání i povinné školní docházky doma) a jednu pohodlně u nás v compoundu. A pak samozřejmě spontánní příležitosti – v dětské knihovně, na hřišti, na návštěvě (a věřte mi, týden je strašně krátký!). Theuška je zatím takový samorost, co si vystačí hodně sám, takže já mu tuto možnost pouze předkládám bez jakéhokoli nucení. Ale samozřejmě plesám, jak se rád zapojí do jakékoli honičky nebo dokáže na děti, které na něj útočí tyčkou, zakřičet důrazné “stop!”. No a my maminky si taky vorazíme :).

A v neposlední řadě je tu volná hra a nicnedělání!! Ne každá aktivita musí být naplánovaná, nemusí mít výsledek, nemusí dítě něco cíleně učit. To mám často na paměti – dát příležitost nebo podnět, sledovat zájmy a nechat být, protože ta cesta je často cíl. MŮŽE jít na kolotoč, může jen tak v sedět v herně, může stavět domečky z peřin nebo půl dne stříkat na balkóně vodu z rozstřikovače a sledovat, jak teče na zem. Ať si hrají, jsou ještě malí a tento čas jim ani nám nikdo nevrátí.