Hlásit se to musí (léto 2013)

Ty nejlepší letní hlášky našeho čím dál užvaněnějšího syna jsem si musela zapsat, protože se na nich bavíme dodnes.

Tak například. Theo prolézal u babičky tyč s naskládaným naškrobeným prádlem. Po několikátém průlezu tyč samozřejmě spadla a veškeré prádlo se sesypalo na podlahu. Všichni jsme ztuhli. Theuška na nás z tý hromady kouknul a pravil: “Spadlo ti to.” A hrál si dál.

Utíká pryč neznámým a nepředvídatelným směrem. “Theuškooooo!” – Ledva se otočí: “Hned čijduuuu.” No to určitě.

Olizuje vařečku namočenou v rozpuštěným másle. “Ňam ňam ňam”. Máslofil.

Běhá po bytě. “Pocem mouchó. Já tě chytím!” Ale jak by ji mohl chytit, když o jeho záměru předem věděla, žeano.

Krmíme Lenky kočku Majdušku. Theuška si k ní dřepne, skloní hlavičku, aby si koukali z oka do oka, a ptá se: “Máš to dob.ý, kočičko?” 

Hází mi ručník na hlavu, myslela jsem, že si hrajeme na schovávanou. “Theuško, proč mi dáváš ten ručník na hlavu?” – “Aby na tebe nefoukalo”. Takže dík!

Pečeme oběd v troubě. “Musíme počkat, až to dot.oubí”. 

Procházíme autosalony a čekáme na pána, aby se nám věnoval. Theuška obchází červenou (asi) Fabii a povídá Danovi: “To je ale pěkný autíčko. Už se na tebe těší!” 

“Hopsá! Hopsá!” Když tak dělá Hop, Theuška nemůže již nikdy skákat jinak.

Theuška sedí na místě vozky v autentickém kočáře. Dokonce bičík jsem mu vytáhla, jen ty koně neměl. Sedí tam s tím bičíkem, visí z něj kožený řemínek a spekuluje: “Není koník. Chytim si koníka”. Když se takovou podobnou věcí daj chytit ryby…

Na Agrokomplexu procházíme kolem klícek s pětidenními žluťoučkými kuřátky, která zobají zrní. “Kužátka papat.” – “Ano, Theuško, kuřátka papaj.” – “Theuška kužátka papá.” Aha.

“Není kyselý?” Pravidelná kontrola před požitím, zda nedostává perlivou vodu, kteroužto jsme jednou omylem koupili (byla kojenecká!)

Vycházíme delší kopec. Skoro nahoře se Theuška zastaví a vztáhne ke mně ruce. “Těžký. Moc těžký. Ke mně!” A dál už se, chudák utrmácená, nese.