Cesta sem a zase zpátky (za 8 týdnů)

V Čechách a na Slovensku nás totiž čeká 9 letních týdnů! Jako vždy nás čeká hromada zařizování, ale to mezi tím to si teda pořádně užijem! Budu vás průběžně informovat :).

Cestu Theuška zvládnul nad očekávání. Po 4 hodinách nočního spánku jsme ho, chudáka, vykulili z postele a vyjeli na letiště, abychom stihli let do Vídně ve 2.30. Přišlo mi to jako zajímavej pokus, kde by mohl většinu cesty prospat.

A taky že jo! Kromě krátkýho výlevu vzteku, že nemůžeme do letadla nastoupit hned teď (ale uklidnění tím, že je můžeme zatím pozorovat vzlétat a přistávat) a pak 20 minut opakovanou památnou vzletovou větou “maminko… kakaaaať!!!” opravdu většinu letu prospal. A probudil se s dobrou náladou, převlíknout z pyžamka, nasnídat a přistáváme!

Vyzvedla jsem kufr (25 kg), kočárek (9 kg), bágl (8 kg) a Theuškův báglik s hračkami (3 kg)… a mímo, žejo… a vyrazila hledat autobus na nádraží. Naštěstí easy peasy, za 40 minut jsme byli na Meidlingu. Rychle koupit nějakej lístek a už už pojede vlak. Já blbec! Nejenže jsem si v tom spěchu, s narůstající únavou a vznikajícíma mozolama na všech rukách zapomněla říct o místenku, ale ani jsem si nevšimla, že jsem si nekoupila 1. třídu! Jen zběžně jsem totiž kontrolovala, jestli je správná cena (byla, ale bohužel za flexibilní jízdenku na jakýkoli vlak, kterou jsem ale vlastně nechtěla, když už jsem na tom nástupišti stála, no né?). No čas nebyl, vlak přijel, tak jsme teda nastoupili. Kufr, kterej neprojel uličkou, kočárek, kolem kterýho se nedalo projít, a celej vagón ob.sa.ze.nej nebo označenej jako místenka, ale bez cestujícího i informace o tom, kde nastoupí, a jestli už náhodou taky nevystoupil. Achjó!

Theuška ale v pohodě sledoval Pocoya, i když jsme se dočasně zabivakovali v uličce na konci vlaku, že se zatím najíme, než vymyslíme, co dál. Záhy se u nás objevila maminka s 3letým Oliverem a perfektně nám zvedla náladu… už teda otvírací větou na moji spršku přisprostlých slov – “vidím, že mluvíte česky” :D. Vzala si k sobě dokonce na chvíli Theušku, než jsem zbuntošila chlapy ve vlaku, aby mi pomohli s kufrem a kočárkem nahoru na polici a že si někde prostě sedneme, místenky nemístenky (nikdo nenastoupil, ale jelo to až do Hamburku, takže co já vim…)

Druhou částí výhody nočního letu byl i tento poobědní vlak, kde měl Theuška (teoreticky, ale naštěstí i prakticky, nedospanej) taky kus cesty prospat. Ale jídlo, nošení, houpání, kojení… nic neuspávalo (a malej Oliverko taky nepomáhal, to je jasný, měli toho kluci spoustu na práci) a já už jsem začínala mít fakt dost. Tak jsem si mimino v jednu chvíli prostě posadila na klín a usnula na shledanou. Za chvíli otevřu jedno oko a na mně podivně zhroucený dítě :-). Hurá! Přerovnali jsme se a Bubloš prospal ještě asi hodinu :).

Trošku zpožděníčka, to by nebyla žádná vlakojízda, víc zastávek, než to mělo mít… ale konečně Praha hlavní nádraží – sláva nazdar výletu. Metrem do Letňan, nízkopodlažní bus do Čakovic a už jsme doma. Kdyby nás Lenka nečekala až za tejden :D, tak jsme to mohli mít i bez uklízení a přerovnávání ložnice, ale čert to ber!

Zbytek týdne už jsme chtěli prožít co nejvíc v pohodě a hlavně si odpočinout. Tento plán jsme dodrželi:

Park a novej objev KLACÍKY!

Pískoviště (máme tu teď dvě, takže prakticky kudy jdeme, tam se hrabeme :-))

Motokááá (koloodrážedlo ještě nedorazilo, ale Enduro je na teď skoro stejně super).

Nákupíky (fakt jsme jenom 3)

Pěskomotovýlet (průměrná rychlost 2 km/2,5 hodiny :D. Lenka prohlásila, že letos už moc přemejšlí, místo aby se posouval vpřed. Brouk! Letadlo! Kámen… Brouk. Mouchaaaa. A tak :-)).

A Ctěnice i s výstavou pohádkových loutek, koníkama a premiérovým zmrzlinovým kornoutkem.

Dobrej start, ne?