Test obojživelnosti našeho auta

Neprošlo, ale přežilo. Celkově to byl možná až moc dobrodružný den.  Na fotky jsem neměla nervy.

V pátek ráno jsme se vypravili na celkem slibné potápění na Inland Sea. Oblast se jmenuje Zeitoun Reef, podle snad největšího útesu v Kataru, co jsme dosud viděli. Není to samozřejmě v teplých vodách Perského zálivu žádný korálový údiv, ale koncentruje se tu celkem dost podvodního života a je to celé přírodní, žádné obrostlé vraky lidské výroby.

Takže jsme ráno natahali věci do auta a před devátou už vypouštěli pneumatiky na kraji dun. Samotná cesta přes poušť byla v pohodě, celá naše asi 10členná kolona jela ukázněně a relativně bez potíží. Ovšem než jsme dojeli k pobřeží, kde se ukázalo, že zrovna kulminuje příliv! To samozřejmě dive manager, který jel ve svém Land Cruiseru první, ví dopředu… Příliv vypadá na placatém katarském pobřeží tak, že mezi dunami a samotným břehem se v asi 2 km široké planině nacházejí různě hluboká nátoková jezera s několika přítoky a měkkým “quick sand” pískem.

Když první auto projíždělo asi 50cm hlubokým nátokovým ramenem (a ponořilo se asi do čtvrtiny do vody, která společně s pískem stříkala na metry daleko a vysoko), zbytek kolony se evidentně zalekl. My jsme ani nevěřili vlastním očím, že tohle někdo myslí vážně. Ale říkali jsme si, že pro jednou to zvládnem, i když autu to dvakrát neprospěje. Takže jsme se zhluboka nadechli a projeli, za námi i džípy, CRVčka, Acadie a Pathfindery. Jen Tucson se zasekl a jiný Pathfinder ho musel z “řeky” tahat. Projeli jsme i druhou “řekou”, ještě o něco hlubší, ale to už jsme svorně nadávali jak špačci. Myšlenka, že zůstaneme někde v metr hluboké vodě viset v písku, zatímco se nám do auta krásně začne nalejvat slaná voda, písek a řasy, byla nevyhnutelná.

Před TŘETÍ řekou, kde se vedoucí Land Cruiser potopil asi do půlky (ale projel), se celá kolona rezistentně zastavila. Vylezli jsme z aut a začli projednávat naše možnosti. Přece jenom ne každé auto projede co Land Cruiser a z naší sbírky vlastně málokdo, ještě tak ty Pathfindery. Zkoušeli jsme prošlapávat po svých, kde jsou nátoky nejmělčí (což bylo tak 70 cm se zabořením 75 kg živé váhy; s 2 tunami se to sice nedá srovnat, ale představu to dává). Čekali jsme možná 20 minut, spřádali teorie o tom, jak by se to možná dalo projet po vršku dun (zamítnuto), počítali ztracené poznávací značky (4) a sledovali daleko za námi nešťastného Tucsona, kterého už podruhé tahají z vody… Ze dvou aut se čoudilo, příliv opadal. A pak prostě někdo sedl do auta a projel to. Když se i CRVčko odvážilo, všichni málem padli na kolena, aby projelo. Protože jestli on, tak všichni! Sice s výjezdem mokrým hlubokým pískem to nebylo nejhladší, ale rozhodli jsme se to projet taky. Voda a písek stříkaly přes okna a střechu, výfuk samozřejmě pod vodou a šplouchanec přes půl přední kapoty. Ještě měkkým pískem vykličkovat výjezd a přežili jsme!!! Uff.

Nadávek bylo na konci poskrovnu, ale asi si to ještě vyříkáme pěkně upřímně na úterním setkání v dive clubu. Takhle se to skutečně plánovat nemá – v zájmu vůbec zachování nějaké účasti na divech na Inland Sea.

Ponory byly ale fajn. Útes se skládá ze 3 oblastí – první útes je podvodní skalní vyvýšenina, kterou zpředu avizuje nezaměnitelná špičatá skála. Druhý útes je řadou malých skalnatých výstupků, která končí asi 3metrovou stěnou a třetí útes je podobný tomu prvnímu, jen masivnější. Kvůli nepřesnému briefingu jsme s Ivanem bez problémů našli první reef a vyrazili na druhý, který se měl nacházet na 180 stupních asi 2-3 minuty plavání. Po šesti sedmi minutách bylo jasné, že jsme ho někde minuli. A hledat něco pod vodou s 5metrovou viditelností je jako hledat azimut v lese v mlze… Někde jsme ho minuli, a tak jsme se vrátili na “jedničku” a dive ukončili. Poté jsme teprve zjistili, jak málo lidí na 180 stupňovém azimutu ten druhý reef našlo. Nikdo Mezi ponory nás tedy ještě Janis obcházel s omluvnými 160 stupni. Hmm.

Na druhý dive už se trochu zvedl vítr, ale proudy se nám nezdály moc silné. Chyba! Plánovaný azimut nás nedovedl ani na první reef, místo toho jsme se zase vznášeli někde v časoprosotoru nad pustým pískem. Rozhodli jsme se proto vyrazit vpravo a hledat, jestli něco nenajdeme. Do 15 sekund jsme doplavali na druhý reef A pak už snadno našli i třetí a v opačném směru se pak přes “jedničku” vrátili na břeh.

Tady už brutálně foukal vítr a nemilosrdně nás třískal pískem. Vypadalo to, že se schyluje k dešti! 1. listopadu! Už kvůli písku jsme rychle sbalili veškeré vybavení a schovali se do auta. Za pár minut se objevil první blesk. Bavili jsme se o vodivost aut a vody a sledovali první šplýchance z oblohy. Pršelo aspoň 20 minut, všichni zalezlí v autech čekali, až se vynoří poslední skupina. Zvládli to podle plánu, ale my zatím s hrůzou sledovali západ slunce. Nechcete být v poušti po západu slunce. Zvlášť, když to máte na nejbližší silnici hodinu cesty.

Vyrazili jsme tudíž už téměř za tmy, která během 10 minut změnila poušť v černo-černou pustinu. Katarská poušť bohužel po západu slunce není pustá. Je plná kreténů na čtyřkolkách bez světel a na autech, co si chtějí pořádně zařádit. Nemusím připomínat, že “cesty” (stopy aut) nejsou za tmy vidět a přes horizont duny jakbysmet. Dvakrát jsme se na špičce o chlup vyhnuli jinému autu jedoucímu v opačném směru.

Hlídali jsme si 2 auta naší kolony za sebou, protože dle “pravidel” je potřeba bedlivě sledovat auto před sebou – kvůli navigaci – a za sebou – kvůli bezpečnosti. A když toto zastaví, nebo se ztratí z dohledu, taky zastavit a blikat, což by v teorii mělo zpětnou vlnou zastavit celou kolonu. V praxi se ukázalo, v jak nezkušené skupině jedeme – při prvním zastavením nám všichni ujeli (resp. auto před námi) a zůstali jsme v koncové trojici sami až k cíli. Zpětně můžu jen prohlásit, že jsme měli sakra kliku a taky Garmina, který už si pamatoval naše předchozí cesty pouští a proti kterému už v životě neřeknu ani slovo.

Dojeli jsme domů v 8 (zpoždění oproti normálnímu dni na Inland Sea cca 3 hodiny), vysprchovali sebe a výbavu a usnuli spánkem spravedlivým.

—

Auto jsme dali zatím umýt zvenčí a částečně podvozek. Na generální mytí podvozku (od písku a slané vody) půjde dneska, i když ty visící chaluhy vypadají dost efektně. Lost Plates Department bude hned další zastávka.