8 týdnů v Čechách

Z pátku na sobotu jsem se přemístila z Prahy do Dohy, ale do starých kolejí to zajelo tak rychle, že už se mi ani moc nechce ohlížet, co jsem dělala “tam”. Nebo “tady”? Už se mi to plete. Ale aspoň stručně zrekapitulovat by to chtělo, i když některé střípky – třeba o Bezinkovém likéru – už zde padly.

Když jsem přečkala vlnu zvědavých otázek, kterým vévodila slavná “jaktože nejsi opálená?”, naběhla jsem do téměř starého režimu roku 2006. Ježiš, to je dávno!

Bydlela jsem “u nás” v Čakovicích, kde to teď obhospodařuje moje ségra. Je to do města kus cesty, ale do nějakých 45 minut se to dalo v pohodě zvládnout. Když jsem si na to vzala knížku (což já vždycky), byl spíš div, že jsem nezapomněla vystoupit, kde jsem potřebovala Tohle mi v Kataru fakt chybí. Musím si na čtení vyhradit čas buď ráno, když Ivan odjíždí do práce, nebo večer, kdy ale radši doháním jiné věci… takový ten “jinak než čtením zabitý čas” mi prostě chybí.

Rytmus těm 8 týdnům dávala hlavně práce. Nerada to někde vysvětluju – jako by nestačilo, že dělám job, jejíž náplň málokdo chápe (nebo ji považuje za “normální”), tak ještě ji dělám z domova (rozuměj z Kataru)! To už vůbec zavání. Takže ráno do officu, veprostřed dne na oběd a večer odchod. Tenhle rámec doma taky dost postrádám, takže musím den “rámovat” jinak – například úklidem

Po večerech jsem si ordinovala buď večeře s přáteli, nebo divadlo a kino… kterých si v Kataru člověk zrovna dvakrát neužije. Na plánované nákupy jsem se dostala všeho všudy 2x, takže novýho na sebe mám máloco a plavky, co fakt potřebuju, už nebyly ani ve výprodeji. Po práci jsem ale taky jednou vyjela do aquaparku (kde nebyla vprostřed tejdne ani noha!) a se sentimentem koukala na žraločky a korály v akváriu a účastnila se několika narozeninových párty.

Poslední tři týdny byly časotvorně asi nejhorší. Kromě práce, která s vánočními kampaněmi ještě malinko zhoustla, jsem se musela tu a tam vyplížit i do školy – buď na přednášku, nebo na konzultaci, nebo na studijní oddělení. Jsem teď v takovém hybridní mezistádiu, které mě přinutí přijet do ČR ještě v únoru a květnu, než to zase všechno slepím do jakž takž úhledného studijního plánu, který člověk nedrží jak vodu v cedníku. Ale optimismus!

V Doze je teď příjemně teplo, žádné pařáky a skleníky. Do moře už se musí ve slabém neoprénu (což v pátek hodlám na Zeitoun Reefu otestovat), je po Ramadánu a všichni jsou už zpátky z dovolených, všude bují čilý stavební ruch a život jde pomalu, líně a s klopýtáním dál.