Prokletí Al Khwaseru

Po víkendech nepříznivého počasí konečně nazrál čas na lodní výlet za nejspíš nejzajímavějším vrakem blízkých vod. Natěšení je jasné i z toho, že jsme vyrazili na dvou lodích – všeho všudy tedy nějakých 16 lidí. Na nás padl “Černý Petr” a byli jsme vytříděni na Peterovu loď, ti zdánlivě šťastnější se v 6.45 pátečního rána začali v maríně nakládat na Timovu. Ani jedné lodi však nebylo toho dne přáno bezproblémového návratu…

MO wreck se nachází asi 2 hodiny loďmo východně od Kataru. Říká se, že najít ho, je opravdu jednoduché – jedete pro žluté dálnici tam (východ slunce) a po žluté dálnici zpátky (západ :-)) Timova loď zakotvila těsně nad vrakem celkem bez problémů, my jsme hledali trošku déle, ale taky se zadařilo. Začali jsme se připravovat na 1. ponor.

Na druhé lodi to šlo podstatně rychleji (v tom právě spočívá její neskutečná výhoda!) – je připravena pro potápěcí aktivity: bomby jsou vyskládané po bocích lodi, bomby na druhý ponor v podpalubí a všechna místa pro cestující jsou ve stínu velké kabiny. Peterova loď má bomby na první ponor vyskládané na jedné hromadě vepředu, na druhý ponor na druhé hromadě vzadu, mezi tím vším tašky a lidi hlava na hlavě… Hrůůůza.

Samotný vrak je opravdu zajímavý, i když už dávno ne tak, jako prý před pár lety, kdy ještě z vody čouhaly 4 stožáry! Od loňského roku se opět ukázalo, že silné místní proudy loď ničí čím dál víc. Umíte si představit co dělá hromada železa v proudu, kde se místy nejen nedá plavat proti proudu, ale ani “lézt” přitahováním za loď! Hezky jsou stále viditelné i proplouvatelné kabiny na přídi – jsou tam vidět schodiště, koupelny, okýnka a dveře… Podél lodi, nebo skrz ni (v některých částech) se dá pak doplavat až na konec k velkému lodnímu šroubu – který je asi nejkompaktněji zachovanou součástí celého vraku.

Pro mě je ale mnohem zajímavější sledovat život, který se kolem lodi koncentruje. Velká hejna žlutoocasých barakud a trevally, obřích batfish, spících stingrayů, korálů, nádherných mořských slimáků (doporučuju článek v červnovém vydání National Geographicu)… Myslím, že toto si užívá každý a 60 minut ponoru uteče, ani nechápete jak!

Proudy ponory skutečně velmi znesnadňovaly, ale třeba já a můj buddy jsme měli to štěstí, že jsme si vybrali cestu relativně nejmenšího odporu a nedostali se ani jednou do vysloveně silného protiproudu ani driftu. Nejhorší část byla skočit do vody a na kotevním laně počkat těch pár minut na buddyho, nahlásit ponor a překonat první 2 metry. Před rokem bych, stejně jako 12letý Janisův syn, tento ponor kvůli těmhle vstupním podmínkám, kdy měli i zkušenější lidi pocit, že se dříve nebo později utopí, prostě vzdala. Taky asi plačky – byl to úmor.

Druhý ponor jsme s buddym zkrátili na 45 minut, protože mu bylo špatně (to bylo toho dne hodně lidem, zlatej Kinedryl a protože jsme toho dost vydýchali v úsecích se silnějším proudem. Na konci se mi ještě podařil dokonalý exces při prvním ostrém použití DSMB – jde o takovou dlouhou gumovou žížalu smotanou do malé ruličky a připojené k navijáku , kterou pod vodou nafouknete, což ji vystřelí na hladinu, skrze niž zůstane trčet a upozorní loď, kde se nacházíte. Vy přitom “visíte” na navijáku obvykle v 6 metrech. Mně se nejprve v průběhu ponoru stala “nehoda”, že se mi dost velký kus lanka na navijáku vymotal a všelijak překážel, tak jsem ho provizorně namotala zpátky. Na což jsem si nevzpomněla, když jsem chtěla připojené DSMB vypustit – a to i šlo, ale naviják se totálně zacuchal a zasekl… Denis mě naštěstí stále držel (to se dělá, pro případ, že by něco šlo špatně), a tak jsem pustila nafouknutou žížalu i s navijákem směr povrch. Pozvolna jsme pak vystoupali z 10 metrů za ním. Mezitím pro nás přijela loď.

Po návratu lodi ke kotvě jsme zjistili, že jsme nebyli rozhodně jediní, kdo měl s DSMB toho dne problém… A to jsme si ještě mohli gratulovat, jak jsme ho vyřešili. Lisa, jedna z velmi zkušených potápěček, měla s sebou na ponoru dva nováčky (ale jelikož jsou na lodi, tak už za sebou měli celý trénink a nejmíň 10 ponorů). Při vysílání DSMB ve 14 metrech se jí zamotala ruka do lana a ta žížala (představte si, jakou má sílu, když vytáhne i kotvu!) ji vystřelila s sebou na hladinu. Dvojici zelenáčů nenapadlo nic lepšího, než ji následovat a uhnat si příznaky dekompresní nemoci, která může vést až k trvalému poškození plic a mozku… naštěstí spíš ne z tak malých hloubek. Všichni 3 byli připojeni na čistý kyslík a převezeni štandopéde (ale stále to prostě ty 2 hodiny trvá) do rekompresní komory na námořní základně, kde si užili aspoň krátký 2hodinový protokol. Ale jsou v pohodě.

Naše loď mezitím počkala na poslední dvojici; bylo asi půl 4 odpoledne, když dorazili a začali se balit. Naším úkolem už bylo pouze vytáhnout obě kotvy – naši a opuštěnou Timovu. Na toto tahání kotev jsme se ale vyšťavili do jednoho všichni – nakonec bylo potřeba se k nim znovu ponořit a na několikrát je vymotat, zatímco ostatní podle situace tahali, nebo házeli desítky metrů lana zpátky do moře. Na dvou kotvách jsme strávili 1,5 hodiny navíc! Ještě teď mě bolí ruce i nohy, jen si na to vzpomenu, a jen se pohnu

Do Dohy jsme se vrátili za totální tmy až kolem osmé hodiny. Tam na nás čekala zbývající posádka Timovy lodi – naštěstí plní smíchu, i když vyčerpaní ne méně než my. Všechno dobře dopadlo, ale k jednoduchosti to mělo sakra sakra sakra daleko. Teď mě omluvte, jdu se regenerovat