Čechy krásné

Domov pro mě neznamená ani tak místo, kde jsem se narodila, nebo kde jsem vyrostla, nebo kde všechno, co se děje, považuju za relativně normální. Stačí mi, že tam mám aspoň pár dobrých přátel a svůj klid. Občas to ale vypadá, že ty domovy mám dva. A nerada opouštím jeden pro druhý.

V Čechách bylo fakt dobře, ale už tomu chyběla ta obyčejnost a každodennost. Každá kapka deště mi přišla speciální, každá sluncem ozářená fasáda mimořádná a každá realizovaná akce jako děsné dobrodružství. Ale už jsem zas “doma” v Kataru, tam, kde je všechno úplně normální

Do Prahy jsem přiletěla v neděli 15. června dopoledne úplně hotová po těch celkových 12 hodinách cestování. Slušně jsem se navíc ještě vystresovala na frankfurtském letišti, kde se na pasové i bezpečnostní kontrole, dvou hrdlech terminálu A, tísnilo asi 2 tisíce lidí – čili propustnost asi hodina na kontrolu. S ohledem na to, že mi to za hodinu letělo do Prahy, jsem byla pološílená a kula složité plány řešení. Naštěstí se ukázalo, že se tam tísníme i s lidma, co jim letadlo podle letového řádu už dávno uletělo Myslím, že jsme to nakonec stihli všichni, s ohledem na to, že mi paní na gatu ukazovala, že všechny lety to ráno zpozdili.

V Praze bylo úplně krásně, kromě snad 20minutového deštíku, který jsem prospala. Odpoledne už to bylo na procházku a ta je v Čakovicích opravdu nádherně tichá, bez lidí a zelená!

Pracovní týden jsem pak strávila skutečně v práci, což taky můžu směle zařadit mezi zážitky Myslím, že si jen těžko lze představit, co všechno dvouletá domácí kancelář, navíc na druhém konci světa, obnáší. To, že se mě jednou za čas někdo na něco zeptá, tu a tam schůzka, tu a tam vtípek, je úžasně osvěžující a tvaruje to celý den. Na oběd jsem se vždycky utrhla na schůzku s někým, stejně tak po práci na večeři. Týden utekl jako voda… ne Vltava na soutoku, ale ta z masivního jarního tání.

O víkendu jsem pak měla dvě milé povinnosti – jednak svatbu jedné mé odvěké kamarádky a pak aspoň přiměřenou oslavu narozenin. Svatba byla fajn, sluníčko sice nevylezlo ani na 5 minut, ale bylo takové to klasické letní teploučko. Bylo to malé a komorní, nikdo se zbytečně nestresoval, neplakal, nenadával ani se neopíjel. Je to důležitý začátek, ale myslím, že život obvykle přináší ještě mnohem hezčí a hlubší A to jim právě hlavně přeju. Tu hloubku a ty (odvalené) kameny – dobře se na nich to manželství staví.

Narozeniny jsem začla slavit vlastně už na svatbě, takže se nejde divit, že mi na druhý den přišlo, že už mi všichni blahopřejí “po funuse” Jeli jsme s babi na Rašovku na oběd, což se jí myslím líbilo, až na to, že tam mají hromadu schodů a ona svoje fungující kolena už dávno ne. Asi už jsem dost stará na to, abych viděla, že to zdraví je pro člověka fakt nejdůležitější. My s tím tělem musíme vydržet hodně a ono s náma nechce… Byl nádhernej den, slunce svítilo a hřálo a byl to prostě přesně ten obraz, co si z pouště představuju jako ideál, byť nastane v Liberci 2x do roka

Závěrem. Ještě jednou se moc omlouvám všem, se kterými jsme se fyzicky už nestihla sejít a dost jsem chtěla – hlavně teda Kamče, Ále a Evě. Ale necháme to na srpen, kdy trošku tuhle pracovně-setkávací koncepci zopakujeme i s náčelníkem. Bylo to fakt fajn!