Máme doma Žižku

V pátek jsem odsloužila na pláži svůj poslední úkol v rámci tréninku na Sports Divera, Ivan se mezi tím rozhodl povozit svoje kamarády po poušti. Zapadli, pochopitelně, potili se až za ušima, pochopitelně, do moře se kvůli medúzám vůbec nedalo, taky pochopitelně. Bohužel ta moje “služba” nešla přeplánovat, a tak jsme to museli nějak doklepat. Bohužel ale ne bez důsledků.

Druhý den ráno jsem se probudila na první pohled sama, ale bdělejším okem už jsem si nemohla Ivana zkrouceného u nočního stolku nevšimnout. Držel se za oko a evidentně ho hodně bolelo, chvílema určitě až nesnesitelně. I ta dvoumilimetrová škvíra mezi víčky naznačovala, že něco je hodně špatně. Rudo a mezi tím hektolitry slz. Co se stalo?? Neměli jsme tušení!

K desáté dopoledne se situace vyvíjela spíš k horšímu, a tak jsme objeli pohotovostní kolečko: Al Ahli Hospital (kde ale nemají očaře), Magrabi (kde měl očař ordinovat až od 4), až po všeobecnou pohotovost hlavní státní nemocnice Hamad. Tam Ivan strávil asi 2 hodiny, než se na něj mezi krvácející a jinak postiženou dobrou stovkou lidí dostala řada. Doktor oko sice prohlédl, ale zkonstatoval, že tam nic fyzicky není, ale infekce bohužel ano.

Asi od toho všude lítajícího písku a sluníčka včera! Něco se do oka dostalo, zůstalo přes noc a oko po otevření nevybíravě zneuctilo. Slzy asi udělaly svůj díl práce, když ty zbytky vyplavily, ale na problém už bylo zaděláno. Achjo. Oční problémy jsou tu po celý rok docela časté, jen nám se asi zázračně vyhýbaly.

Doktor mu předepsal antibiotické kapky a gel na noc; během prvních 24 hodin se to dost zlepšilo. Ne sice vizuálně, ale aspoň už to prý neřezalo, jen tlačilo. Bohužel dnes odpoledne se to rozjelo nanovo a oko začlo být i citlivé na světlo. Kapky, gel, tma a spánek – nic účinnějšího se asi v tuhle chvíli nedá doporučit. Přece jenom je potřeba dát léčbě aspoň nějaký čas a šanci ukázat, co umí… Pro jistotu už mám ale po ruce číslo na očaře v Magrabi, takže tam kdyžtak příště nepojedeme aspoň nadarmo.