Mrzneme

Fakticky! Dost dlouho nám nefungovala klimatizace, což je ve 40stupňovém vedru ve stínu pod rovnou střechou hotový peklo. Snad už jedině chodit nahatý, jak se rozhodly naše dvě čtyřnožky a vypouštěly poslední zbytky svých kožichů. Panebože, všude chlupy!

Klimatizace v obýváku poté, co někdy v prosinci vypustila podezřele velkou louži na podlahu, vůbec nefungovala, ostatní dvě pomalu ale jistě vypovídaly službu a roztáčely větráky téměř naprázdno. Naivně jsme se pokusili upozornit na tento problém už na konci minulého roku… “A vy tu klimatizaci teď jako používáte? Hihihihahaha?,” smála se manažerka. Měla pravdu, v Kataru se nic neřeší, dokud nehrozí definitivní kolaps, nebo už nenastal. “My budeme dělat generální kontrolu všech A/C v březnu, tak se to spraví,” dodala optimisticky. Já nevím, že my tomu furt věříme?!

V květnu, když už se tady dle popisu výše nedalo realisticky vydržet (a člověk byl rád, když si mohl vlízt do auta a tam se trošku zchladit), jsme už museli udeřit s plnou silou. V podvečer následujícího dne se u dveří objevil Pat a Mat …a Chvat, celkem 3 chlapi se štaflema. Jeden postupně všechny jednotky rozebral a vymyl filtry (já jsem pak 20 minut drhla vanu, protože ten mastnej černej hnus se nechtěl pustit) a během několika minut rozchodil klimošku v ložnici i kočičím pokoji/návštěvovém pokoji (ahoj Jani)/pracovně. Druhý dva zasvěceně přihlíželi. Obýváková klimatizace (ta bez chladící kapaliny) vyžadovala pozornost ještě druhý den dolitím kapaliny (překvapení) do vnější jednotky na střeše. A taky to bylo natotata.

Ze samý radosti jsme nechali všechny tři ejsí běžet naplno na minimální teplotu (oblíbených katarských 17 stupňů) a s radostí sledovali, jak 30 stupňů v ložnici klesá na 28, 26, 24… když tam bylo po 2 hodinách 21, musela jsem to jít zmírnit, protože jsem měla oprávněné obavy, že v 17 stupních bych se probudila s rampouchem u nosu.

Druhý den jsem ne a ne najít vhodné pracovní místo. Moje “pracovna” je v pokoji orientovaném (asi) na sever a je to jednoznačně nejstudenější místnost v bytě. Což je většinu roku fajn, ale když na mě ještě na těch asi 12 m2 fučí 17stupňový vichr, to se nedalo. “A nemohla sis tam nastavit ňákou vyšší teplotu?,” zeptal se bezelstně Ivan. “Mohla, ale upřímně řečeno mě to nenapadlo,” odpověď retarda s namrzlým mozkem

Dneska už nemusím chodit ani ulepkaná potovýma potůčkama, ani v ponožkách a triku a je mi krásně. Sláva klimatizaci.

No a co jinak. Ivan strávil 3 dny v Cannes na konferenci o mobilním entertainmentu (něco kolem toho, co dělá a jak je ta budoucnost růžová nebo černá). Nedivím se, že se mu tam tak líbilo – krásný zelený přímořský skoro-léto a skvělý vínko a jídlo. 4 dny před festivalem navíc kultura na dosah ruky.

Taky jsem si koupila letenky do Čech, byla jsem přizvána jako svatební svědek jedné své dávnověké kamarádky; ačkoliv jsem měla důvodné obavy, že tohle přátelství je dávno v trapu. Ukázalo se ale, že pouze existují určité těžko překonatelné osobní bloky s komunikací na dálku. Bohužel už na dálku Liberec – Praha. Ještě na tom asi budeme muset pracovat.
A jinak se blíží víkend, na který máme naplánovaný dvoudenní výlet lodí někam do vod kolem Kataru a pár ponorů. Počasí stojí ale za houby (mluvím teda o větru, jinak teplem je zbytečný se zabývat, to už nebude do října lepší), což možná tenhle program ještě zhatí a budeme se potápět jenom ze břehu. Což je bléé těžká práce, ale asi se obětujeme