Šnorchl vystrčit!

Takže zase za týden! A ještě se vám zdá, že se na příštích 3 hodinách děti nenaučí víc, než při šnorchlování na pláži s 235000 lidmi? Uznávám, že to je spíš jako průkaz chodce, ale aspoň je to zajímavý a aktivní program

V neděli jsme začali učit děti šnorchlování. Říkáte si, že šnorchlovat se naučí každé dítě samo intuitivně, stačí mu brejle a moře v Bibione :), úplně to slyším. Ale poplácám se po ramenou, “naše” děti toho budou umět mnohem víc, než jenom koukat na rybičky s trubicí u pusy.

Šnorchlovací kurz je výměnná aktivita našeho potápěcího klubu s jednou z nejlepších základních škol v Doze DESS, která propůjčuje bazén na výuku potápění a my za to učíme jejich děti šnorchlovat coby mimoškolní aktivitu. Kurz trvá 4 výukové hodiny a je následován testem, po jehož úspěšném splnění dostanou děti parádní certifikát a my je za odměnu vyvezeme testovat nabytou dovednost na otevřené moře (tedy do Zálivu samozřejmě).

Na první hodinu nám v neděli dorazilo 8 dětí z přihlášených 12. Je to škoda, ale na druhou stranu lovit o jednoho míň byla pro každého z nás 3 “učitelů” úleva :-). Naštěstí byly “naše” děti zlatý, poslouchaly, co po nich chceme, a nesoustředily se na dělání kravin, i když na to časem asi taky s přibývajícím sebevědomím dojde.

Začali jsme ale povídáním na suchu – proč chtějí lidi šnorchlovat (a potápět se), o kolik se ryby ve vodě zdají větší, co je ve vodě slyšet, jak působí tlak vody na lidské tělo… tady jenom zmíním, že dětem je tak 8 let a osnova této hodiny počítá i s tím, že jim vysvětlíme, proč v 10 metrech působí tlak 2 barů a co je to bar (jako k čemu jim to je, koukali na to jak puci – no naštěstí metafora s položením si prázdného a plného kyblíku s vodou na břichu trošku napomohla). Ukazovali jsme si signály a různé typy výbavy v praxi i na obrázcích, co jsem povytrhala v časopisech.

A pak už hup do bazénu. Děti začínají plavacím testem, ve kterém ukazují, že dovedou přeplavat bazén na délku. Zajímavé, že neprotestovaly… někteří experti na potápěčském výcviku se u toho dohadují, že umět plavat není potřeba, protože zůstat na hladině stejně není naším záměrem… no letěj samozřejmě :-). Takže “naše” děti plavaly slušně, hlavně nás zajímá kraul kvůli kopání.

Pak následuje čištění masky populárním pliváním, její správné nasazování brýlovou částí napřed a zkouška dýchání šnorchlem. To děti bavilo, ukazovali jsme si signály v reálu a zkoušeli přeplavat bazén bez vynoření obličeje. Jedna “moje” holčička s tím měla trošku problém, i když jsem celou dobu plavala vedle ní a viděla, jak jí šnorchl krásně trčí nad vodu, začínala každých 10 metrů panikařit, že jí tam teče :). Různě jsem ji přesvědčovala, že neteče, a v mělčí části bazénu to i sama dokazovala. Podle mě se prostě trošku bála a svoji utkvělou představu zbytečně prožívala.

Poslední přišly na řadu ploutve. Nejdříve se učí nasazování – já s dětmi cloumám (jako že vlny) a ony se tím učí pamatovat si, že se mají u nazouvání něčeho držet. Správné “kyčelní” kopání se pak trénuje držením se za kraj bazénu a pak rovnou přejdeme k plavání napříč bazénem.

Nejvíc ale děti bavilo to nejtěžší – čištění nebo taky vyprazdňování šnorchlu, když do něj ať už úmyslně nebo neúmyslně nateče voda. Pochopitelně se do toho na začátku neuměly dostatečně opřít, aby vyplivly ven všechen vzduch, ale prostě vytrvalým zkoušením, kdy voda lítala na všechny strany, se to začalo skoro dařit. Ještě jsem se necítila úplně sebejistá, že to zvládnou, a tak jsem zkusila mezitest – poodstoupili jsme asi 3 metry od konce bazénu a zkusili jeden ponor na dno s vyplaváním k hladině (bez vynoření obličeje samozřejmě), došátráním rukama kraje bazénu, vystříknutím vody a dalším dýcháním. I tohle potřebovalo 2 pokusy, ale světe div se, už jim to šlo! Tak jsme zkusili celou délku bazénu, kdy děti plavou na hladině, tu a tam se potopí ke dnu, vyplavou na hladinu, vystříknou vodu (zase samozřejmě bez vyzvednutí obličeje z vody), zatímco pokračují v plavání, jako by se nechumelilo (nezatejkalo?). Po jednom bazénu už toho mohly mít dost, myslela jsem si, a tak jsem rozhodla, že plaveme  zpátky “normálně”. Ale třetí moje holčička ve skupině povídá – “ale můžeme se potopit, když chceme, ne?”. Tak jsem měla velkou radost – tak se přece pozná radost z nově nabyté dovednosti!

Uteklo to rychle a na konci mám fakt pocit, že děti získaly sebevědomí v tom, že to dokážou. To jsem se taky snažila všemožně podpořit – srozumitelně vysvětlit, co dělat jinak, ukazovat, ale pak taky pořádně zatleskat, high-five za každý zvládnutý úkol a velká a konkrétní pochvala na konci.

Takže zase za týden.

A ještě se vám zdá, že se na příštích 3 hodinách děti nenaučíme víc, než při šnorchlování na pláži s 235193 lidmi? Uznávám, že to je spíš takový průkaz chodce než řidičák, ale aspoň je to zajímavý a aktivní program pro děti, které by klidně mohly každou neděli ležet u telky.