Plácido Domingo

Nejsem žádný kulturní recenzent, a tak to po mně prosím nechtějte. Ale jsme nadšenci převážné většiny kulturního dění, takže jsme si nenechali ujít událost roku – koncert Plácida Dominga (a sopranistky Aylin Peréz) doprovázený velkým orchestrem Filharmonie Baden-Baden.

Krátce po sedmé jsme dorazili v dlouhé koloně aut na ostrov Marsa Arabia – prostřední ostrov na Porto Arabia na Perle. Mimo jiné jsme si tak měli možnost prohlédnout část výstavby, která je v plném proudu a osobně si šlápnout na tu novou pevninu Do poslední chvíle jsme netušili, jestli bude koncert venku, nebo uvnitř (ale vybavení jsme byli pro jistotu pro obojí) až jsme nakonec stanuli na červeném koberci prosklené montované monstrózní haly s výhledem na nasvícené vilky odrážející se v klidné mořské hladině. Za hodinu to mělo vypuknout, lidé se trousili v převážně blyštivých róbách a motýlcích, hledali svá místa v 5tisícovém hledišti, četli program (věděli jste například, že PD má 11 cen Grammy?!) a těšili se.

V půl 9, kdy měl koncert začít, bylo jasné, že nedokončená a zúžená příjezdová silnice, několik fází kontrol včetně osobní prohlídky na vstupu a možná i laxnost příchozích, jasně vyvrcholí pozdním začátkem. Bohužel, jak je v Kataru zvykem hlavně místního obyvatelstva, trousili se lidé ve velkých chumlech ještě v půl 10, kdy už koncert naplno běžel.

Na úvod se předvedla samotná filharmonie a rovnou sklidila veliký potlesk, ne však tak velký jako první operní árie Plácida Dominga, která následovala. Na pódiu ho vystřídala nádherná Aylin Peréz, která podle některých zpívala proti velikánovi 2. ligu, ale podle mě byla naprosto úžasná. Při prvních slovech další výměny už jim ale nezbylo než bezmocně sledovat, jak se celá první řada, přímo před nimi – asi dvacet pětadvacet lidí – zvedlo a odešlo. Všichni v dishdashi … myslím, že nejenom nám zatrnulo. Kulturní výchova na nule

Odcházení a přicházení se pak postupně upravilo, takže už celkový parádní dojem rušily jenom stále bleskající fotoaparáty (hlavně že je na lístku velkým písmem napsáno, že záznamová technika je strictly prohibited) a občasné zazvonění mobilu. Hmm. Jinak jsme byli hudbou úplně pohlcení – v první půlce jsem se průběžně probírala ze soustředění asi jenom na tleskání. Fakt nádhera.

Druhá půlka byla na rozdíl od první “echt klasické” koncipována do modernějších melodií. Mohla jsem jen doufat, že pán vedle mě už nebude v této oblasti tak zběhlý, ale chyba lávky. Pravděpodobně je to nějaký operní umělec ve výslužbě (to jako vážně) a já ho při svém operním analfabetismu neznám… ale zpíval (!) slovo od slova každou árii (teda spíš ty Plácidovy, než ty sopránové :-). Kromě občasného och a ech se snažil zpívat potichu, ale s gradací koncertu už to prostě v sobě neunesl. Když svým vytrénovaným hlasem uhodl každý přídavek na konci, už o něm vědělo celé obecenstvo

Totiž spíš ten zbytek obecenstva – odhaduju, že tak 20 % lidí se zdejchlo po první polovině, po skončení programu (před přídavky), nebo v extrémnějších případech v průběhu závěrečné písně. Hádám, že ze strachu z výjezdu z ostrova, což i v nás vzbuzovalo nemilé obavy. Ale rozhodně jsme kvůli tomu nehodlali přijít o přídavky, kdyby nějaké byly (byly :-), protože to by byla obrovská škoda! Celá závěrečná část byla úžasně uvolněná, lidi tleskali jak zběsilí, zpěváci se usmívali a filharmonie válela. Nikdy mě nepřestane udivovat, že takovýhle orchestr zahraje úplně všechno – od klasiky až po moderní kusy. Jako by to bylo to nejsamozřejmější na světě.

Domů jsme se dostali v půl 12 úplně bez problémů a příjemně naladění. Mysleli jsme taky na “mého opereťáka”, kterému se to taky opravdu, ale opravdu líbilo. Budiž vám to tou tou nejlepší kulturní recenzí, jakou dovedu poskytnout. Hezké kulturní zážitky i vám.