I facka padla

Ještě teď tam mám po ní otisk! Chápete to? Lezu z vody a najednou rána jak tenisákem… lítací ryba mě flákla přímo do ksichtu!

V sobotu jsme se vypravili vyzkoušet, jestli pokles teplot na 27 stupňů už totálně znemožňuje potápění bez omrzlin. Když jsme ráno dorazili na místo, narazili jsme na bandu našich kamarádů v mikinách sedících v mlze na pláži před briefingem. My v tričku a kraťasech klepali po 10 minutách kosu a těšili se do neoprénů – jo, už na břehu.

Mlha se naštěstí začla rozpouštět a začalo na nás svítit teploučké sluníčko. No už bylo na čase. Než jsme vylezli z prvního ponoru, kde jsme svorně s instruktorkou pištěly (ne, Ivan ne) při lezení do 25stupňových vln, už bylo zase krásně.

Před druhým tréninkovým ponorem, jehož součástí byla kromě nafukování DSMB (řekněme signální žížala, když se člověk vynořuje na místě, kde by měl být vidět kvůli provozu na vodě, nebo aby ho vyzvedli) taky navigace podle kompasu. Už jsem tady líčila, že s tím nás už trápili dřív a dost. No, tak tentokrát jsme museli s kompasem a ručníkem na hlavě chodit ve čtverci a vrátit se na stejné místo. Ne že by to bylo těžký, ale trapný trošku jo ;))

Jinak 3/4 hodina pod vodou se dá ve 3mm neoprénu zatím v pohodě vydržet, když člověk trošku plave. Viditelnost je špatná až příšerná, ale na trénink to momentálně stačí. Ale stejně jsme něco viděli – asi metrového rejnoka, co se nás lekl a vystartovat ze svého písečného lože. A taky celé hejno podobně dlouhých barakud, které to u břehu taky pěkně štve, tak sem radši moc nechodí. No a lítací ryba… ale tu stěží můžu považovat za viděnou ;))

Uvidíme, jak se potápění vyvine do Vánoc. Když už si nemůžeme postavit toho sněhuláka a koukat na padající vločky (což vám upřímně přejeme, abyste si užili vy), tak aspoň nějaká zábava.