Chtěli jsme to lehce jinak

Když dny jako korálky vystřídá pořádná herda do zad. Ještě dlouho potom, co tahle dovolená skončí, se z ní budeme vzpamatovávat.

Minulý víkend jsme začali naši druhou českou dovolenku. Nitra byla jako vždycky fajn a už jsme hltali v půjčeném Cliu stakilometry do Prahy. Jeden den běhání po úřadech, poštách a notářích byl vykoupen dalšími třemi klidnými dny v Liberci, všechno klapalo jako po drátkách, bavili jsme se, počasí nám přálo a my se těšili na pátek až uvidíme náš nový byt.

Na přejímku jsme přijeli už s Tranzitem z půjčovny a víceméně doufali, že všechno bude relativně v richtiku. A nestačili se divit, že opravdu bylo… teda ne stoprocentně, ale buď jsme otupělí nebo krutě nenároční, ale prostě jsme to převzali s minimem připomínek. Viditelného jsme nenašli už téměř nic, to málo nechali zapsat do protokolu, všichni se nás ptali na Katar (nějak se to v ING a Metrostavu rozšířilo, nebo co) a už se náramně těšili z nového holobytu. Čekal nás víkend plný stěhování, byli jsme plní radosti, že to tak krásně klape. Klap klap.

V sobotu jsme s pomocí úžasných pomocníků přestěhovali nábytek a v neděli ostatní naši pozůstalost čítající 3/4 dodávky knížek, oblečení, peřin… Byli jsme strhaný jak koťata, unavení a ruce vytahaný až na zem, ale spokojený, že to nejnáročnější už máme za sebou a čeká nás jenom vybalování a vzpomínání na všechny ty věcičky, co rok ležely v krabici a čekaly na nás a naše vzpomínky. Čekala nás první noc v našem prvním vlastním bytě – mohla být tak super.

Za to, že jsme spali víc než špatně, nešli se ani vykoupat a nechali všechno ležet, jak bylo, může minuta, v níž jsme zjistili, že Clio zaparkované přes víkend v Modřanech, někdo přeparkoval. Bez klíčů, přes zamknutý Defend Lock, na viditelném místě… Po hodině a půl strávené večer na ušmudlané služebně modřanské policie jsme dojeli domů, míchala se v nás lítost a zlost na to, jaký jsou tady lidi. Jak se to všechno posralo a jak si ten zbylý čas tady už nelze užít a jenom to tady prostě nějak přetlučem.

Postupně se s tím nějak srovnáváme, je nám jasný, že to celé proběhlo úplně mimo naši kontrolu, nemůžeme s tím nic udělat… akorát to znechucení je kyselý jak pelyněk.

Tento týden postupně vybalujeme a konečně trošku odpočíváme. Ivan včera odpoledne odvláčkoval do Berlína, odkud se vrátí ve čtvrtek, a tak doufám, že už víceméně do hotového. Jak tak na ty krabice ale koukám, tak to nebude jen tak. Ale je potřeba si dávat velké cíle. A i když cokoliv člověka zasype, je potřeba se začít co nejdřív odhrabávat.