Panika

Včera volal zástupce developera, že potřebuje údaje do kupní smlouvy a že má pro nás datum převzetí bytu. Přesně za 2 týdny. Smlouva bude k podpisu až příští týden, navíc ji chtějí zpátky s notářsky ověřenými podpisy nás obou 3 dny před přejímkou, nekoukali jsme na letenky, nemáme zajištěné auto, volno v práci ani hlídání pro kočky. Sečteno a podtrženo, takhle brzo to nestihneme. Zachvátila mě panika.

Ono to taky není úplně košer (i když smím tohle v předvečer Ramadánu vůbec vyslovit?), že nám na podpis smlouvy vyhradili tak asi 3 dny místo smluvních 10 pracovních. A rovnou nás upozornili, že najít náhradní termín bude teda sakra fuška (skoro ve smyslu “jestli to vůbec bude v tomhle století možný”), ale i proti tomu nás smlouva chrání. Takže možná dělají jenom bubáky.

Každopádně jsme dneska napsali mail ve smyslu, že

a) nikdo s náma neřeší závady na bytě, co nám neuznali (jsou 4 a převážně je vyrobili “na míru” tak, že když to nebylo v dokumentaci klientské změny – což teda nechápu jak, tak to udělali “nějak”), prostě mlčej

b) smlouvu jsme poslali právníkovi (ahoj, Jirko), aby ji okouknul, i když je to podle sousedů klasická developerská smlouva, kterou má půl Prahy

c) máme nárok na náhradní termín.

Tak jsem upřímně zvědavá, co z toho vypadne. Asi další sveřepá serenáda mlčení – i když prostě nový termín by byl podle mě relativně bezbolestný pro obě strany. Oni budou mít víc času nám to tam vyšperkovat a my se stihneme na místo činu nějak organizovaně přesunout.

Když říkám organizovaně, tak narážím na to, že se prostě nejde v naší situaci jen tak zvednout a jet. Potřebuju pracovat (aby bylo na hypotéku a aby mě v práci už úplně neodepsali), Ivan taky. Kočky nejsou sukulenty – potřebujou zalívat, krmit a uklízet – a Liss s Richardem budou pryč aspoň na týden o Eidu na konci Ramadanu a do té doby by bylo dobré být zpátky. Potřebujeme dořešit ty závady, bydlení v Praze a ideálně i nějaké to vozítko, abysme vůbec něco zvládli oběhat. Naplánovat stěhování… Hlava mi z toho jde kolem a znovu mě zachvacuje panika.

Možná je to tím, že jsem plánovač na n-tou a jak vidím, že do konce roku zbývá tři a půl měsíce (ježišmarjá, tři a půl měsíce!) a náš seznam aktivit je dlouhej, tak se hroutím. Do prosince (a to prosím do jeho začátku, čili ze 3,5 a v tu ránu 2,5!!) chceme stihnout převzít byt, zařídit mu elektriku, telefon a případně kuchyň, přestěhovat se tam, dojet na Slovensko oslavit svatbu (trošku pasé, ale dřív se to nestihlo) a odjet na normální dovolenou (ideálně dřív než v prosinci)… já se prostě nějak ne a ne dopočítat, jak se nám to tam vleze. Možná taky proto jsem na toho včerejšího makléře na sdělené datum přejímky vyjekla, že to snad nemyslí vážně, že nám to chtějí předat až za 2 a půl měsíce Věřím, že jsem mu svým ztracením se v čase řádně vyrazila na okamžik dech.

Neříkejte mi, že čekáme dva a půl roku na byt, který je teď větší přítěží, než radostí Dobrá zpráva je ta, že budeme brzo v Praze – snad ještě v tomhle století. Ale neptejte se kdy, protože jinak už to se mnou fakticky švihne.