Našel se Nemo

“Víte, jaká je hlavní a vůbec největší výhoda potápění z lodi?” “Žádný písek!”. “Teda pokud si ho nepřinesete s sebou,” povídá Peter, zatímco na palubě vyklepává z krabičky s nářadím menší pískoviště. Jsme asi 80 km západně od Dohy – a jelikož to tím směrem už po pevnině nejde, byli jsme na dlouho očekávaném boat divu.

Ráno jsme vstávali v šest, což je třeskutá hodina. Dobalili jsme zbytek věcí prozřetelně připravených již z předešlého večera a v polospánku vyrazili do Ras Al Nassa maríny. Chvilku jsme se v přístavu motali, než jsme mohli začít vynášet bomby, vesty, jídlo, vodu, oblečení a celé to šíleně nepraktické vybavení na palubu. Posádku tvořili 3 instruktoři – Peter, Rob a Tim – a 5 dalších potápek (včetně nás dvou). Bylo 45 stupňů ve stínů a asi 60% vlhkost, člověk se zalykal při každém nádechu. Ani vítr, co vane kolem, když si to svištíme 24 námořními mílemi za hodinu není zvlášť příjemný. A já – upřímně – nenávidím lodě. Představa dovolené na jachtě je pro mě za trest. Ale bála jsem se vzít si kinedryl, protože na něm výslovně píšou, že se nedoporučuje při aktivitách vyžadujících zvýšenou pozornost. Tak jsem musela vydržet.

Domnívám se, že jedinou příčinou toho, že jsem nenakrmila rybičky už cestou, bylo to, že mě Peter strčil nemilosrdně ke kormidlu a já podle kompasu a satelitní navigace zkoušela trefit místo nazývané Maqdeem s vrakem lodi Sharqi. Už cestou jsme potkali páreček delfínů líně se vyvalujících nad hladinu – prý dobré znamení. Bylo to nečekaně potěšující něco takového spatřit! Poblíž cíle už to převzal Peter a začli jsme hledat, kde to pod námi vlastně leží. Jooo a páni, jak mně v tu chvíli začalo být blbě Chlapi naskákali se svlažit z toho vedra do vody (měla teda 37 °C, ale v tom vedru byl člověk vděčný za málo), já jsem se při té příležitosti zavěsila za žebřík (byly totiž velesilné proudy, i když skoro žádné vlny) a snažila se to rozplavat, rozdýchat… no cokoliv.

Po půlhodině toho mělo tělo dost a rezignovaně uskutečnilo svou potřebu. Říkala jsem si – paráda, teď se tady na mě seběhnou všecky ryby ze Zálivu a sežerou mě. Narvala jsem do sebe dva Kinedryly a Ivan s Petrem se za chvíli začli strojit. Z posledních sil jsem se vyškrábala na houpající se loď a nejrychlejším možným tempem jsem se pustila do strojení za zoufalého sledování horizontu (jediný nehybný bod). Peter se dooblíknul tak 15 minut přede mnou a bylo evidentní, že ta doba na sluníčku v “plné polní” mu teda dobře nedělá. I buddy check jsme dělali ještě na lodi, všichni už za polomrtva. S radostí jsme se překlopili do vody a po shotlině (laně mezi lodí a závažím na dně) jsme se spustili k vraku.

Tak tady někde je Sharqi wreck.

Proudy byly i tady poměrně silné, nic to ale nebylo proti tomu, když jsme doplavali k předku (nebo zadku?) lodi a chtěli ji obeplavat. Asi ani kdybychom na to vydýchali z námahy celou bombu, nepohli bychom se z místa. Jedinou možností tak bylo “lézt” po dně, což fungovalo překvapivě dobře. Obeplavali jsme loď zepředu i zezadu, podplavali ji (teda tu část, kde byl dřív hořejšek a dneska je to částečně zabořený do dna – loď tam sice potopili úmyslně, ale vymklo se jim to a ona skončila vzhůru nohama) i obhlíželi dno (dnes tedy nahoře) a nakonec skončili u dvou obrovských lodních šroubů dneska masivně obrostlých korály. Kolem vraku se shromažďuje neuvěřitelný vodní život – ryby, krabi, sasanky, zmínění koráli… co si vzpomenete. Vydrželi jsme to tam očumovat asi hodinu, což byl pro nás oba zdaleka nejdelší ponor. A to taky jenom díky tomu, že jsme se nepotápěli na tabulky a “ošidili” to potápěcími počítači

Aby nezůstala moje blicí epizoda úplně osamělá, poté, co nám na kladce ostatní vytáhli vybavení na loď a my vylezli, zpozorovali jsme dva další zelené chudáky, k nimž se do pěti minut přidal i Ivan. Snažili jsme se je (já už nadopovaná z dřívějška a bez příznaků mořské nemoci) “oživit”, ale v tom horku, vlhku, slunci a houpání to šlo těžko. Slupli taky prášky na nevolnost a čekalo se, co to s nimi udělá. Další ponor odmítli, a tak po přesunu na vrakoviště Steptoes o kus dál, šel do vody jeden tým a my si dělali přestávku (Ivan měl ještě čas si to rozmyslet, zrovna jsme vylezli). Já si začla připravovat kit na další ponor a doufala, že Ivanův (již vyprázdněný) žaludek bude taky souhlasit. S úplně stejným přemáháním sestavil svoje vybavení a tentokrát jsme se nechali celou dobu přípravy a buddy checku polévat ledovou vodou (totiž opravdu v ní plaval led – je to ta, co se používá na chlazení coolboxů). Pomáhalo to, ale vždycky jenom na chvíli. Okamžik překlopení se do moře byl toužebným vysvobozením.

Tenhle ponor se nám líbil ještě o moc víc. Viděli jsme daleko více rybiček (včetně až metrových hamourů), korálů a sasanek i s Nemem i Merlinem. Jak se ale v hloubce ztrácí červená barva, vypadali prostě hnědě Ale jinak to jejich mudlání se v sasankách, to teda bylo přesně ono. Nejzajímavější ale bylo asi proplouvání různými tunely a mezírkami! Člověk se musel chytře natočit a protáhnout, aby se mu bomba nebo vybavení visící pod břichem někde nezadrhly. Když mi Ivan po ponoru vykládal, že se prakticky všude zasekl… uff… ale nebojte, my bysme ho vysvobodili ;))

(ilustrační a velmi výstižné foto)

Když jsme po hodině vylezli na hladinu (teda Peter nemohl nějak naši shotline najít, tak jsme si nafoukli vlastní) a doplavali k lodi, všichni byli v dobrém rozmaru, veselí, vyléčení a připravení na cestu zpátky. Absolutně mě v tu chvíli oněmil pohled na vodu – v životě jsem moře neviděla bez jediné vlny, tiché a nehybné jako olej. Všude ticho, lehce mlžka… jak z hororu

Cestou zpátky jsme všichni už akorát do západu slunce klimbali zmožení únavou a dusíkem v tělech, jedli a doplňovali tekutiny … bylo to náročný. Když jsme konečně chytli mobilní signál, v polospánku jsme si přečetli “vse ok. mas nacerpano,” jímž nám náš kamarád Jirka oznámil (za vlastní článek nestojící skutečnost), že jsme konečně vyčerpali hypotéku. S radostí jsem tuto událost oslavně zaspala. Celý tento den byl jeden mimořádný zážitek. Ivan je konečně oficiálně Ocean Diver (já až snad příští týden), udělali jsme svoje nejdelší ponory v životě a navíc toho viděli 100x více než při potápění ze břehu. Určitě to ještě mockrát zopakujeme. Kinedrylu zdar!