Příběhy z veteriny

Albert s Kryšpínem, co mi tady dneska ráno chrněj jak dva andělíčkové a vůbec je neruší ta rozbitá vodní pumpa na střeše (já už šílím) už určitě zapomněli, že jim před pár dny v kožichu přistály dvě injekce. Jako obvykle z toho i tentokrát Albertek udělal drama, pan doktor tomu ale nasadil korunu.

Vyvézt kočky do zahraničí (mimo EU) je trošku vopruz, protože to chce asi tak dvacítku razítek, pár dalších injekcí, odběr krve, čekání na výsledky a nejlepší na závěr – oběhat mraky úřadů maximálně 48 hodin před odletem. I kdyby si něco člověk nechtěl nechat na poslední chvíli, tak má smůlu. Zpátky je to jednodušší – kočka se musí přeočkovat za méně než 365 dní od posledního očkování a tak stále dokola, dokud nebude čas k návratu. A k tomu už kromě nasbíraných razítek z očkování není potřeba lautr nic. Dobrý, ne?

Aby to nebylo tak jednoduché, místní veterinář neměl ani jednu z vakcín, které jsme potřebovali. Nabízel jinou, ale u ní nebylo vůbec jasný, jestli by se ten jednoduchý navracecí scénář dal aplikovat. Strávila jsem proto s doktorem na mailu a telefonu dobrý týden, kdy mě ujišťoval, že zvířata do EU očkuje tímhle zázrakem. Těsně než jsme jeli do Čech, najednou bingo – dostal zásilku jedné z vakcín, kterou jsme potřebovali, a já v jásotu rezervovala dvě.

No, takže jsme v neděli byli na tom očkování. Bertík se nám cestou v přepravce řádně zeblil (kdo ho znáte, tak teda žádná novinka) a klasicky nám předváděl všechny příznaky kočky v posledním tažení. Léčba je jednoduchá – vyndat z bedýnky, ideálně doma. Chudák, cestovali jsme dobrých 10 minut! Ale dojel, neměl na výběr. Kryšpín kňoukal jen když na něj člověk upřel soucitný pohled.

V čekárně na veterině se utvořila fronta za Indem, který evidentně od svého “pána” dostal za úkol nechat oočkovat psa. Nebyli jsme toho svědky od začátku a tak absolutně nechápu, jak se mu podařilo sestře vysvětlit, co chce. Nicméně ta kouká do kalendáře, kouká na něj a povídá: “Nemáte domluvenou schůzku. My vás nemůžeme vzít, musíte zavolat a objednat se.” Myslím, že všem zatrnulo z toho výrazu – tenhle člověk nerozuměl ani slovo. Ale asi pochopil, že je problém. Sestra taky pochopila, že je problém, protože tohle bude náročný. “Musíte si za-vo-lat” a mašlovala u toho rukama, že jako telefon. Ind popadl telefon a čekal na další instrukce. “Ne, teď mi nevolejte! Přijďte jindy, teď máme plno.” Žádná odezva. “Přijďte zítra v 9. Zí-tra-v-de-vět.” Nakonec našla na klinice někoho, kdo to dovedl vysvětlit v nějakém přijatelnějším jazyce, takže s výrazem definitivního umučení tahle epizoda skončila. Myslíte, že tam “zítra v 9″ ten pes byl?

Sestře jsme se teda nahlásili, že jsme tady na očkování tou “objednanou vakcínou”. Doktor nás pak vzal, prohlídl klukům oči, uši, zadnice a kožichy, poslechl srdíčko (Bertíkovo asi takhle: buchbuchbuchbuchbuchbuch) a nabodal jim, co bylo potřeba. Šlo to rychle. Cestou domů koukám do průkazu a ječím “do prčic, on jim dal tu americkou, ne tu evropskou vakcínu!” Takže jsme měli na další týden o zábavu postaráno – telefonovali jsme, googlili a mailovali na všechny strany, jestli tahle potvora bude do EU stačit, kolik má “mezinárodních jednotek podle standardů WHO” (nikdo neví) a jestli je v EU registrovaná (už ne!). Horor, protože jestli nestačí, tak celý to martýrium, co jsme jeli před rokem, musíme podstoupit znova. S tím rozdílem, že budeme muset všechno posílat a nechat ověřovat v Evropě a nechat si to posílat zpátky.

Nakonec to (doufám) rozsekla paní z firmy, která nám vyřizovala povolení k importu do Kataru. Prý, že určitě stačí. Tak já jí teda věřím, a proto jsem jí hodila na krk budoucí přesun. Ať ví, jakou váhu mají takovéhle informace – doslova. Chjo…