Jak jsme křižovali Evropu

Protože jsme za posledních 14 dní kočovali střední Evropou, zážitků máme na rozdávání. Ale nerozdáme je, pěkně si je uložíme na horší časy. Takže co nejstručnější povídání o tom, co se seběhlo a taky trocha obrázků.

První tři dny jsme pojali ryze cestovatelsky a oslavovatelsky ve Vídni. A vlastně taky dobrodružně, když jsme vyklepaní v bouřce přistáli nejdřív v Grazu a čekali, jestli a kdy nás Vídeň pustí, přičemž mnoho spolucestujících dost notnou chvilku mezi vzlyky odmítalo vůbec těch 150 km vzduchem dorazit. Zdrželo nás to ale naštěstí jen o 3 hodiny a na druhý den už jsme se rozběhli po památkách a parcích, aniž by nás nakonec zkropila jediná kapka deště oné bouřky. K večeru jsme zasedli do prosklené střešní restaurace s výhledem na katedrálu sv. Štěpána a připili si zejména na ten náš první rok. Stalo se toho dost a dost – odjeli jsme do Kataru, nakoukli do světa potápění, obhlídli krásy Ománu, Emirátů a Thajska a přežili nárazy na rozdíly arabské kultury. Ale o to nejde – jde o to, že ve dvou je to zatím pořád fajn.

Krásy Vídně tady rozmazávat nebudeme – konečně jste tam stejně všichni byli, minimálně na školním výletě (já aspoň 2x, i když moc jsem z toho tehdy ještě neměla). Takže asi jen pár obrázků.

Schönbrunn

Výhled z věže katedrály sv. Štěpána.

A výhled na ni při výroční večeři

Kunsthaus.

Riesenrad v Prateru za setmění.

Belvedere.

Všecky aspoň trochu zajímavé obrázky z Vídně klasicky tady na Picase.

Pak jsme v Nitře uzmuli Ivanově mamce auto, abychom ho pořádně protáhli po vlastech českých. Cesta do Prahy byla víceméně bezbolestná, místní itinerář se ale bez kocoviny, frenetického volání, domlouvání a omlouvání neobešel. Děkujeme tímto ještě jednou všem, kteří se s námi museli nebo chtěli sejít, ale i těm, na které byly prostě ty 3 dny krátké a vydrží to do září. Mimo jiné se Ivan zlil trošililililinku připil na “arabské” party, kde na úvod ocenil hosty s regulérní utěrkou převázanou špagátem a na závěr se v pololimbu dohadoval s Kuvajťanem o tom, jak se ty šátky k dishdashi nejlíp nosí. Mimochodem, úbor, co jsme sehnali na poslední chvíli slavil úspěch, kde se nachomýtl. Hm, nám už to ani nepřijde, courají se jich tady davy. A ne, takhle do práce nechodí

(kdosi to fotil mobilem, ale pro představu dobrý

Kromě toho jsme podepsali objednávku na kuchyň. Rozčílili se nad developerem, který bystře zažádal budoucí Čakovičany o doplacení ceny bytu aniž by sám doplácal podklady sám za sebe (a to banka ráda nemá). Nevěřili vlastním očím nad 89 stravenkami za půl roku zpátky (to jsem myslela, že padnu – tak promyšleně mám zajištěné zaměstnanecké výhody).

Konec týdne jsme pak strávili v uhelném trianglu Chomutova, Litvínova a Mostu, kde Ivan Vikymu odsvědčil jeho touhu po ženě pro život. Po tom, co to odsvědčil Viky Lubošovi (2003) a Luboš Ivanovi (2006) to byla promyšlená tečka za tou ženící se částí jejich přátelství. Chápete ten jejich trojúhelník, že jo I Ivanův proslov, mohu-li soudit, měl slušný úspěch – lidi se smáli jenom na správných místech celkem nenuceně; k tlačení slz to ostatně napsaný nebylo.

Pak jsme si užili další kus echtovního prázdninového deště v Oboře s Lubošem (Henžlík), ňjou a jejich dvěma potomky. Jsme už vlastně cizí teta a strejda, ale skoro čtyřletou Barunku naštěstí to schovávání a cudné sklápění očí po chvíli přešlo. Plánovaní vypadalo slibně (kola, squash, výlet, sekání trávy); na druhý den ráno, kdy nebylo stéblo trávy suché se Luboš jal program “lehce modifikovat”. “Verča mi tady zlehka okomentuje novou organizační strukturu, Ivan mi sestaví závěrku a Bája mezitím vyřídí poštu. Co říkáte?” Byli jsme v sedmém nebi, ale ovládli jsme se a vyrazili mezi přeháňkami na výlet do Plas. Určitě se tam někdy vypravte, je tam krásný klášter a zámek, v areálu je taky sýpka a hrobka nějakých českých šlechticů (to jsem zapomněla a v rámci autentičnosti to teď nebudu googlit). Sice je to kapku otlučený a místy to už prokapalo skrz, ale jinak je to docela fajnový místo. Když neprší a není pondělí (den zavřených památek), tak si to užijete ještě líp než my. Ale neštěžujeme si. Na sekání trávy nakonec nedošlo, ale i bez toho živ je člověk.

Posledních pár dní jsme museli (a chtěli) věnovat rodinám. Ono to teda taky není sranda, nechat se nacpávat koláčkama, polívkama a vepřovým horem dolem. V Liberci i Nitře bylo fajn – s tím rozdílem, že v “nočníku Evropy” pršelo a v Nitře se Ivan spálil snad na kost. Takže ten outdoor nám tak docela nevyšel, ale i z toho mála jsme dostali maximum. A vůbec – výlet na tu vaši zelenou PLANETU, kde žijete (ano, až tak je to tady jiné), je zážitek na celý rok.