Tak jak bylo v Japonsku?

No jasně že fajn! Jenže kde tohle vyprávění začít?

A co třeba rovnou fotkami? Z cesty jsme udělali dvě fotogalerie, první zaměřenou především na Kansaj, kam jsme nahrnuli asi první polovinu výpravy (Ósaku, Kjóto a Naru) a druhou spíš na oblast kolem Tokia, kde se našima očima můžete podívat nejen na Tokio, ale taky Himeji, Kamakuru nebo Nikko.

No a teď přijde na řadu samotné to povídání – řekněme 1. část (z ?).

Jak to tedy je s těmi představami o tom, co Japonsko je a není? Obecně se myslí buď že je to země plná chrámů a historických památek, jimiž bloudí spirituálně osvícení buddhisti nebo šintoisti, kde každý malý kluk chce být sumista a od rána do noci se cpe suši, nebo naopak že je to země prošpikovaná výdobytky 21. (nebo klidně 23.!) století, plná lidí s nedostihnutelným pracovním tempem. A jako vždy – nic z toho není pravda, doba dávno pokročila, ale všechno dohromady tak trochu jo.

?!?

Tak třeba samotní Japonci. Velice mile nás překvapilo, jak jsou tu lidi hodní a pozorní, jako by byli snad až rádi, že jim sem ti turisti lezou :). Stačilo se na chvíli zadívat do mapy nebo jízdního řádu a už se nás kolemjdoucí (hádám ti odvážnější, co umějí trošku anglicky) vyptávali, kam se potřebujeme dostat. Nebo se v chrámu zastavit u sošek a už nám paní ne lámanou angličtinou, ale angličtinou o asi 20 slovech, vysvětlovala, co sošky znázorňují. Prostě pohostinnost na každém kroku! Jak jsme se později dozvěděli, je angličtina pro Japonce mimořádně složitá, protože na rozdíl od jejich rodného jazyka obsahuje mnohem více “zvuků”.

Jedním z důvodů této pohostinnosti je samozřejmě i buddhismus. Monoteistickému chápání světa navzdory jsou Japonci ve většině případů navíc ještě šintoisty. V praxi to prý funguje tak, že v otázkách pozemské existence a chování v běžném životě se řídí zásadami šintoismu, kdežto otázky smrti a duše jsou výsadními sférami budhismu. A jak to pěkně funguje!

V chrámu Senso-ji v Tokiu.

Co je na buddhismu zvlášť sympatické, je civilnost, která krásně vetkává náboženské praktiky do každodenního života. Jdete z práce kolem chrámu, zastavíte se, obětujete pár jenů, hodíte si krátkou modlitbičku a zase klušete dál. Žádný “fuss” kolem velké mše, zato to ale chce aspoň v takovém Kjótu praktikovat daleko lepší plánování cesty do práce! Zvláštností japonského buddhismu je taky uznávání “bodhisattvů”, bytostí, které napomáhají cestě k osvícení. Mimořádně oblíbená je bohyně Kannon, jejíž tisíc soch se mimo jiné nachází v jedné hale chrámu Sanjusangen-do v Kjótu.

Sanjusangen-do. 10 řad po deseti, z toho každá má 1000 rukou (totiž 40, protože každou zachrání 25 světů :-). Nakonec jich zde ale přeci jenom 1000 není, nebo aspoň ne originálů, 3 jsou ulité v Národním muzeu v Tokiu.

Chrámy jsou pochopitelně oddělené – šintó si uchovává tradici většinou ostře červeně malovaných vstupních torii a jejich název doplněn slovem “jinja” (čili řekněme “svatyně”). Na rozdíl od toho se do areálů buddhistických chrámů vstupuje zdobenou bránou, často uzavíratelnou a vybavenou dvojicí soch zuřivých nebeských generálů. Jejich název je zase doplněn slovíčkem “ji” nebo “dera” (chrám).

Samozřejmě milé je i to, když se na naši odpověď na otázku “odkud jste” ozve nadšené “Čeko!” Prostě někde na ty lidi s foťáčkama ze Staroměstského náměstí dřív nebo později musíte narazit :). Z Čech znají většinou Prahu a tam Karlův most. Jak nám svěřil jeden človíček, se kterým jsme se seznámili ve vlaku už na letiště, není v Japonsku obvyklé dávat delší než týdenní dovolenou! Dovedete si představit, že když někdo absolvuje cca 16hodinovou cestu do Evropy, tak pak je to skutečně sprint vidět toho co nejvíce, protože kdoví, jestli se sem ještě někdy podívají. Nápodobně pro nás!

Ivan odpustí, že se ještě jednou (postomiliónté) pozastavím nad tím, jak chodí lidi oblečení a upravení. Prakticky pořád jsem žasla nad ženami v šikézních módních kouscích doplněných ve většině případů lodičkami na podpatcích! Většina chlapů se zase nesla v obleku. Téměř nikdo v džínách, triku a botaskách – vlastně jo, turisti! Spolehlivé poznávací znamení. Do Tokia jsem si nechala závazek, že si taky něco pěkného na sebe koupím a když na to konečně došlo, světe div se, první lodičky, které jsem si zkusila, my byly malé! Malé! Na místní poměry jsem totiž obryně Stáňa.

Zafixovaná pověra, že ultraproduktivita se zde zajišťuje především nekonečnými pracovními hodinami a nulovou dovolenou, už dnes taky neplatí. Do práce se jezdí na osmou, což je na země Franze Josefa ještě leháro, a odpolední špička začíná klasicky kolem šesté. Stejně jako v Čechách se ale pracovní kolektiv často ještě poté utvrzuje při společných pivních pitkách, kdy kravaty lítají kolem hlav. Druhým nejoblíbenějším nápojem je samozřejmě saké, nic moc jiného jsme pít neviděli (ani sami nepili :-)).

Saké v Ponto-cho v Kjótu.

Saké se považuje také za obětinu bohům, téměř u každého chrámu jsou poskládané velké sudy na saké… a tipla bych si, že jsou plné! K nohám soch Buddhů se také kladou květiny, ovoce, voda (když v lahvi, tak otevřená!) a nejpraktičtěji taky peníze. Nepůsobí to nijak vybíračně, spíš je to taková praktická obětina, kterou má člověk vždy při ruce (na rozdíl od takové flašky sakéčka, že).

Sudy saké v Nikku.

Co se ještě týče té legendární japonské úchylky na techniku, nesetkali jsme se s ničím podobným! SONY sice vydává nespočet upgradů svých notebooků, televizí a foťáků ročně (!) pro japonský trh, ale jinak výbavou každého normálního člověka je tak maximálně mobil ve svítíčkové barvě vyrobený v Číně. Modernizace samotná spočívá spíš v automatizaci – že zde jezdí super-rychlé vlaky s řidičem v prostředním vagónu, občas narazíte na vlak úplně bez řidiče, nebo že všechno (od pití a jídla přes veškeré jízdenky a vstupenky na památky až po sušenky pro zlaté kapry :-)) je na automaty.

Tak co si dáme? Automat to samozřejmě neuvaří, ale vydá vám “stravenku” na konkrétní jídlo ve vedlejší restauraci.

Automaty neautomaty, přece jenom je tu skoro 130 miliónů lidí, z toho 40 miliónů v Tokiu a jeho předměstích a ty je potřeba nějak zabavit, ideálně prací! A tak má kdejaká malá drogérka o 20 m2 5 zaměstnanců, průvodci si nemusejí brát skupinu o 20 lidech, stačí jim dvojice a taky vám prostě stále někdo něco nabízí. Hlavně v Tokiu na různých exponovaných místech to bylo občas na budku.

Lidi jsou prostě všude na světě stejní, jen zvyky se liší. I v Japonsku jsme narazili na uječené školáky, které ale nikdo moc neusměrňuje, nebo nevrlé důchodce, které nikdo usměrnit nemůže. Stáří je zde uctívané, i když s nejdelší průměrnou délkou života na světě taky trochu problematické (důchodců je prostě moc a sociální systém zdaleka není tak štědrý jako býval). Na proti tomu se snaží prosadit mladí – ať už svým vzhledem (třeba skoro nikdo z nich nemá černé vlasy, ale obarvené – na jedinou možnou barvu, která je tmavě zrzavá :-)) nebo přístupem. A ti ostatní prostě žijí normální život, na dalekých ostrovech, které ještě před 150 lety nedovolily zahraničním lodím ani přistát.