Mezi námi děvčaty
Radia, 21 (Katar)
“Moje sestra se bude vdávat, myslíme tak za tři nebo čtyři měsíce. Záleží na tom, jak se ženich rozhodne. A můžu se tě zeptat, ty sis manžela vybrala sama?” “Ano,” povídám. Plachý úsměv a nevěřícný údiv na oplátku.
“A jak dlouho jste spolu?” “Pět let”. “Aha, vzali jste se před 5 lety.” “No, před 9 měsíci”. Nechápavý pohled, ale je to moderní dívka v abáje a šátku (bez závoje), umí se chovat a jisté pohoršení dokáže skrýt.
“A vy jste spolu bydleli tedy opravdu ještě než jste se vzali? A žili jste u tvých nebo u jeho rodičů?” “My jste bydleli úplně jinde.” Tady už se to skrýt nedalo. “A… a…. a…. tvoje maminka neřekla třeba….. ne!!!” “Ne.”
Nabeela, 22 (Pákistán)
“Sun Bin mě pozval podívat se na nějaké závody, tak jsem mu řekla, že se musím učit.” To byla pravda, studuje jak o život, aby se mohla dobře vdát. “Nabeelo, a ty se musíš opravdu tak moc učit, nebo nechceš jít?” “Nechci jít.” “Takže je to výmluva?” “Ne, musím se učit.” Končím diskusi.
Za chvíli. “Já se o kluky nezajímám, není to moje starost. To je starost mých rodičů, aby mi našli manžela.” “A Nabeelo, co když se ti nebude líbit nebo ho nebudeš mít ráda?” “Já chci jenom někoho hodného.” “No, to bys právě zjistila, kdyby sis ho vybrala sama.” “Ne, on bude hodný, protože bude z dobré rodiny.”
Při jiné příležitosti. “Mojí babičky synovec je můj otec.” (Nebo něco v tom smyslu). “A je u vás normální, že si berete bratrance a sestřenice?” “Ano.” Bez údivu – nejnormálnější věc na světě. Jsou přeci z dobré rodiny.
Nikhila, 20 (Indie)
“Převlíkala jsem se v šatně v posilovně a najednou přímo přede mnou se svlíkla jedna ženská úplně donaha! Úplně na mě vystrčila celý prsa a… všechno! To já bych nikdy neudělala! To si nemůže tu podprsenku převlíknout pod tričkem?”
Tak i takovej je tady svět mladých holek 
6x reakce nize
Až na to superrodinné křížení to připomíná evropskou morálku před 40 lety.
40 nebo 140? :o)
Ještě jedna věc mě v souvislosti s tím vytanula na mysli. Všechny z těchhle holek nějak přijaly, že máme manžely ze “samovýběru”. Ve skutečnosti ale nebyly schopné vidět už nic, co s tím souvisí. Že pospícháme domů z práce (a nechceme s kámoškama 2 hodiny courat po nákupech), že nás kluci vyzvedávaj, abysme nemusely ťapat (né, abysme cestou nic neprováděly) a že třeba rozhodnutí přijet sem bylo i naše.
I ten samovýběr je o samostatnosti, opravdové dospělosti a přesvědčení a víře rodičů že své děti vychovali tak, že dokáží svá vlastní rozhodnutí ustát za všech životních situací. Jednou takoví budou třeba i jejich rodiče. Ale napadá mě, jestli by to bylo akceptovatelné ve všech koutech naší evropsko-americké společnosti. Abychom se nedivili, jak by na takový tvůj rozhovor reagovaly třeba mladé Polky, Italky, Američanky z maloměsta atd.
Podle mě je klíčovým rozdílem pojetí rodiny a s tím všechno souvisí (včetně “zločinů” ze cti – netrestaných). Naše společnost si už tak těch 150 let nemyslí, že dobrá rodina = vhodný partner. A taky asi míň koukáme na to, co si o nás myslí ostatní, což je tady neobvyklé.
Nevím, jestli máš příležitost přečíst si pondělní přílohu ONA Dnes. Včera tam moc hezky psala Halina Pavlowská o svém vztahu s rodiči. Přímo jsem se v tom viděla. Ona popisovala svou maminku, že trpí kondelíkovštinou, tj. že jí pořád říkala, že dělá, co jiní nedělají, nosí co jiní nenosí a prostě zatloukala v ní jakou koliv chuť vyčnívat z davu. Já to neumím tak hezky říct jako ona, ale až jsem měla chuť jí napsat, jak to hezky uměla popsat. Tak proto myslím, že ani z naší společnosti tyto nešvary nevymizely tak dávno. Ale matka Kondelíková byla asi opravdu zářným prototypem morálky Rakouska-Uherska, kritizovaným za první republiky, někde přežívající dodnes.
To musím těm “našim” holkám tady nějak vyřídit
Chcete neco dodat?