Jak jsme pekli potápěčům buchty

Když si můžeme vybrat, dáváme přednost bábovce nebo muffinům. A když jsme si vybrat nemohli, zkusili jsme uplácat buchty. Byla to totiž otázka národní cti.

Už čtvrtý týden se učíme potápět. Zatím jsme absolvovali celou teorii včetně včerejší zkoušky (nebyla tedy zrovna nejlehčí) a přes 8 hodin v bazénu. Potápění je úžasná zábava, ale spíš od okamžiku, kdy člověk získá schopnost sledovat taky něco jiného než svoje a partnerovy životní funkce Takže se pochopitelně učíme správně dýchat, sledovat úroveň vzduchu a hloubku, zachraňovat se, vyprošťovat se, vyvažovat se, ztrácet a nalézat přívod vzduchu, nemít dost vzduchu, čistit masku pod vodou … a vůbec hrajeme takové samé podivné hry.

Zhruba za 3 týdny, když nás nezklátí nějaká klimatizační nemoc, bysme měli umět všechny základní dovednosti, které půjdeme od začátku trénovat do moře. A až si oddtrénujeme všechny hodiny a někdo se na nás podívá, jak nám to krásně jde, tak nám dají do notýsku razítko a budou z nás Ocean Diver potápěči. (Pro lidi z PADI – úrovní je to asi Advanced Open Water Diver – mínus dekompresní přestávky a jenom do 20 metrů, ale zase plus záchranné dovednosti a samostatnější pilotáž.)

Lidi v klubu jsou převážně Britové, minoritně jsou tam jiní anglicky hovořící a úplně zanedbatelně jsou tam “anglicky doma nemluvící”, což jsme tak asi my, Janis z Francie a Lars z Dánska. Úplně mě dostalo, jak klub funguje. Nemluvím ani tak o té potápěcí části, ale o všem kolem. Klub má vlastní bar, co dokonce vypadá jako bar – se všemi vzhůru nohama obrácenými lahvemi, panákovými skleničkami a chipsy – což v Kataru NIKDE neuvidíte. Funguje to tady chytře na “stravenky” nebo řekněme “alkoholenky”: tj. koupíte si pár lístečků, které pak zaměňujete za pivo, gin s tonikem… Právní následky jsou takové, že si NEKUPUJETE alkohol, protože nejde o směnu za peníze. Taky tam funguje knihovna, kam lidi nosej knížky, co už nebudou číst, a ostatní si je tam můžou vzít, přečíst a nechat si je nebo přinést zpátky. A na květen je naplánovaný ples – což je docela dobrá příležitost vidět lidi jinak než v neoprénu a promluvit si s nima jinak než signály pod vodou.

Takovou nejčastější akcí je grilování, které probíhá každé poslední úterý v měsíci po běžné týdenní schůzce klubu. Každý si donese soukromé maso a pak něco pro veřejnou spotřebu – jakože saláty, přílohy a takové ty věci, co se jedí k tomu masu a já je jím samotný :o) Janis mi týden před grilováním vyprávěl, že měl jednoho českého kamaráda a ten měl ženu Jarmilu. Nevěděla jsem, kam tohle směřuje, ale těší mě, když si lidi pamatují, odkud jsme a že taky nejspíš tuší, kde to je, tak jsem poslouchala obzvlášť pozorně.

“Jarmila dělala takové výborné buchta. Znáš to?” “No, znám,” povídám s přehledem, ale myslím si, že už moc tak všeobecných slov v české kuchařce není. A nakonec z něho tedy vypadlo něco v tom smyslu, že by bylo úplně fantasticky úžasně skvělé, kdyby se na příštím grilování v klubu tyhle buchta objevily. Snažila jsem se teda vysondovat víc – “jeden kus nebo spousta malých?” (spousta malých – takže ne buchta jako třeba bublanina, která mimochodem taky netuším, jak se dělá), “náplň uvnitř nebo navrchu?” (uvnitř – takže ne koláče), “jaká náplň?” (neví). Hmm, tak jo.

Tvaroh jsme nesehnali, mlýnek na mák nemáme, takže jedinou možností byla marmeláda. Ještě jsem zkoušela toužebně najít něco, co by aspoň připomínalo povidla, teda aspoň švestkový jam, ale bez úspěchu. No nevadí, když se nepovede to těsto, tak už je hnusná náplň to poslední, co člověka mrzí, když to sype do koše.

Ale představte si to – vyklopili jsme z pekáče krásné zlaťoučké buclaté buchty! Marmeláda je teda sladká jako blázen, takže se to ani nedá pocukrovat, ale i tak se po nich zaprášilo. Samozřejmě, že se ukázalo, že Jarmila to dělala jinak, protože ta náplň jakože byla vidět Tak příště koláče. Kuchařská a národní čest ale protentokrát zachráněna