Pracujeme, nepracujeme

Zase trošku řečí o tom, jak se máme. V Kataru udeřil podzim. Už 2x se v listopadu stalo, že bylo celý den zataženo a chodníky byly pokryté deštovou vodou z předešlé noci. Nejsou to kdovíjaké přeháňky, ale voda se v případných proláklinách drží dlouho a sousedi si včera stěžovali na 7 prosáklin ze střechy. Rozumějte, infrastruktura (kanály, okapy – pche) je tu připravena asi jako Čechy na týdenní písečnou bouři.

Ivan v práci odvádí společně s kolegy nevídané “long hours” – drtivá se mi zdá přinejmenším snaha být na drátě v pracovní době Německa, Kataru i Singapuru. Ale o tom vám poví něco sám.

Po více než měsíci a půl se mi podařilo získat dlouhodobější “rodinné” vízum, které mám taky konečně zapsané v pase. Jako všechny formality je to nutná a někdy až nedosažitelně obtížná procedura. Minulý týden jsem si proto mohla začít vyřizovat “trvalý pobyt”. Žádosti o něj předchází zdravotní prohlídka (odběr krve na HIV a, myslím, žloutenku + rentgen plic kvůli TBC). Díky (a jedině díky) protekci jsem se dostala na řadu prakticky hned, neudělali mi epesní modřinu na předloktí a dokonce mi vydezinfikovali rentgen. Druhým krokem jsou otisky prstů, které jsem si nechala sejmout dneska ráno. O jejich účelu nemohu podat žádné důvěryhodné informace, každého to napadne, ale nikdo netuší, na co jsou dobré. Novinkou je “no-ink fingerprinting”, který nahradil tradiční nesmyvatelný inkoust, v němž má nebožák namočený nejen každý jeden prst, ale i obě dlaně.

Doufám, že trvalý pobyt získám do konce roku.

Další formality, se kterými bojujeme, jsou řidičák a telefonní linka, resp. Internet. Netlačíte-li každý den na jejich realizaci, těžko se jich NĚKDY dočkáte. S velkým úsilím lze obojí vyřídit za několik měsíců, což je pro obojí útrpná doba. Alternativa jiného operátora nebude existovat do konce příštího roku, kdy bude udělena první licence. Noviny nezapomněly připomenout, že o licenci nesmí žádat současný operátor (to by bylo opravdu úžasné uvolnění trhu, kdyby mohl

Začali jsme se taky pořádně těšit na Vánoce a snažíme se opatřit alespoň nejnutnější “vybavení”. Zkouším péct cukroví i přes absenci některých důležitých položek, sháníme chuťově podobné okurky do bramborového salátu nebo okukujeme ty nejlépe vypadající (hrozné) umělé stromky. Je pozoruhodné, jak se ve všech větších obchodech objevuje jakýsi “vánoční koutek”, jako by to bylo něco absolutně normálního. U pokladny je ale podle pohledů “vy jste si tam něco opravdu koupila?” jasné, že až tak normální to není. Sháněním šatů na Christmas Eve se lze vystavit dalším absurdním situacím a rozhovorům (You are not Muslim?!?). Ale i tak to bude zábava – minimálně srovnání s ostatními národními zvyky, které se prolnou celým naším expatím obydlím.

Hned po vánočních svátcích bychom rádi vyrazili do Ománu, kde se chystáme oslavit také Nový rok. Omán je po geografické stránce daleko zajímavější než Katar. Jednak má krásné pláže otočené nejen do Perského zálivu, ale také do Indického oceánu. Za druhé má minimálně dvoje pořádná pohoří s možností tůr, což Kataru zásadně chybí. Za třetí pravidelnější přísuny dešťů umožňují růst daleko bohatější vegetace, která vždy minimálně na půl roku překryje všudypřítomnou arabskou poušť.

A když už jsme v tom plánování… Kdo se nás ptal na svatební cestu hned po svatbě, všechny jsme odkázali na jaro 2007. A světe div se – už reálně plánujeme a tenhle poslední bonbónek svatebních oslav si tedy rozhodně nenecháme ujít! Dáme vědět (i když modří už vědí, tak mlčte