Přílet do Kataru a zážitky z karantény

Den před odletem mi volali z Qatar Airways, jestli máme povolení ke vstupu do Kataru. To jsem jim pak navíc musela poslat mailem. Díky tomu k nám hned na vstupu k odbavovací přepážce přiběhla slečna se slovy “paní H.?” No dneska je tu pasažérů jak šafránu, jen co je pravda.

Všechno desetkrát zkontrolovali. Permity, závazek ke karanténě, identifikační karty, pasy, letenky. Odbavili jsme kufry a mrtvým letištěm jsme se sunuli na naši gate. Tady se není kde ztratit, ale znáte to: Čůrat. Můžeme si něco koupit? Mám žízeň! Je tady někde hřiště? Pojďte se honit!

Boardovalo se tradiční hodinu před odletem, což byl k aktuální situaci letu velkej overkill. V 15:39, o víc jak 20 minut dřív, jsme odstartovali. Třicet pasažérů na 10 členů posádky v Dreamlineru!

O pět a půl hodiny hladkého letu jsme už přistávali v Doze – jó, přímý lety jsou takovej malej zázrak! Z našeho chabého osazení jsme jen my a dvě paní mířili na immigration, čímž naše už tak malá skupinka ještě více prořídla.

Na první zastávce nejprve zkontrolovali, že máme nainstalovanou a aktivní aplikaci Ehteraz, která šmíruje pozici člověka v průběhu karantény – taková eRouška, jen horší. Pak samozřejmě termokamera.

“Papers?” požadovala úřednice za dalším pultíkem, než zkontrolovala povolení ke vstupu do země. Dle druhu karantény požadované ministerstvem vnitra tam pak pečlivě přitiskla zelenou nálepku (červená je určená pro hotelovou karanténu). Ještě extra zkontrolovala a orazítkovala, že máme funkční Ehteraz.

Podle nálepky nás pak poslali na lékařskou stanici, kde nám doktor vyměřil 14denní karanténu a poslal nás na RT-PCR test. Musím říct, že to bylo snesitelnější než v Praze! A že to bylo zdarma, bolelo taky o dost míň než těch 7000 Kč, co jsme za to vyplázli v červenci.

Pak jsme mohli pokračovat na immigration, kde nás konečně pustili do Kataru. V liduprázdné letištní hale jsme si vyzvedli kufry a rozloučili se další kontrolou papírů (pokolikáté už). Pak už si nás vyzvedl Ivan a jelo se domů!

Druhý den ráno se můj Ehteraz zbarvil na žlutou a odpoledne dorazily SMSky s negativními výsledky stěrů a přáním pevného zdraví. 

Doma nebyl nějaký přehršel možností, co dělat. Vybalili jsme, poorganizovali věci, vyprali a vrhli se na školu… a kupodivu během dvou dnů byl na světě režimek. Holt doma je doma.

Pátý den po příletu nás z ministerstva zdravotnictví vyzvali, abychom se na dostavili na nejbližší testovací stanici na druhé kolo testů. V nejbližším health centru nás ovšem nechtěli vzít, protože u nich nemáme kartičky, a poslali nás na “covid centrum” – do jedné ze čtyř nemocnic vyhrazených pro tento účel. Tam nic extra neřešili, opsali si naše údaje, spárovali nás s příletovými testy a nabrali vzorky. Sárka šla až poslední a celé čekání probrečela. Nakonec si nechala odebrat až když jsem jí naslibovala hory doly (Lego).  Další do sbírky covidových traumátek…

Pokud jsou testy negativní, měla by druhý den přijít potvrzovací SMS. Jenom v případě, že testy vyjdou pozitivně nebo neprokazatelně, volají, aby se zajistil další odběr, léčba a převoz do izolace. Druhý den telefon.

“Veronika?”

- Yes.

“Sára. Is Sara?”

- Eeee Yes… (ale šrotuje mi hlavou, co Sára?!). Sára has the same number, yes. What’s with Sara?

“Is it Sara?”

- No, but she is registered under this number (ježiš, zrovna ona bude muset znova na test?! co když to vyšlo nejasně? co když?)

“And Theodor….”

- Yes, Theodor is also registered under this number. It is Veronika, Sara, Theodor and Zoja. FOUR people. Same number. Same Ehteraz. 

“Ok ok. All negative.”

Ježiš. No to jsem ráda, že mi zavolal, aby mě co nejdřív UKLIDNIL!!! O pár hodin později dorazilo totéž i SMSkami.

Ehteraz přeskočil na mysteriózní otazník a v neděli ráno na zelenou. Jak se ukázalo, máme sice krásnou barvičku pro lidi v karanténě a potenciálně nemocné, lidi pozitivní a lidi negativní. Nějak nám ale vypadla barvička pro lidi prokazatelně negativní, ale v karanténě. Ooops. A to jsme přesně my. Tohle už je samozřejmě spíš buzerace ala pořádek musí být, než nějaké funkční praktické opatření, žejo. Dva negativní testy v odstupu týdne. Jak ještě víc negativní může člověk být?

Doma jsme 11. den a už nás to teda moc nebaví, takže si plánujeme, co všechno uskutečníme! Mrkev na konci provázku.

• půjdeme do bazénu
• samozřejmě pojedeme na pláž
• sejdeme se s kamarádkou na hřišti
• půjdeme si vybrat hračku za statečnost při testech
• vyrazíme na kola
• pojedeme na brusle
• vyrobíme si halloweenský kostýmy
• a začneme chodit aspoň na nějaký kroužky!

Po nekonečně dlooooouhé jarní vlně s vysokými čísly je teď situace v Kataru dlouhodobě klidná. Nikdo nemocný do Kataru nepřiletí (pokud testuje pozitivně na letišti, je převezen do karanténního zařízení, žádné doma…). Od května se nesundaly roušky, ale jsou otevřené parky, pláže, restaurace i venkovní bazény. Děti chodí prezenčně do školy, ale na bázi dobrovolnosti – na konci září si rodiče museli vybrat buď distanční výuku nebo prezenční (ale taky se chodí na střídačku). Učitelé se pravidelně testují. Kroužky fungují hlavně ty venkovní a i tak s omezeními, dětí je ale míň, přichází se a odchází v rouškách, všechno se dezinfikuje a udržují se rozestupy. Tak snad to chvíli vydrží. Každej jsme za tyhle záblesky normálnosti rád, protože to určitě není konec…