Prázdninový deníček – 3. měsíc

Za červenec jsme se zvýletovali dostatečně, ne že by to nebylo úžasné, ale ta potřeba si zase pořádně odpočinout, už se nedala přehlédnout. A já jsem nám přece slíbila unbusy léto! Další týden jsme tak strávili převážně v Praze, a to navíc za pomoci naší skvělé slovenské babičky.

Úplně naležato jsme to samozřejmě nevydrželi :-D, ale přísahám fakt na psí uši, na kočičí svědomí, že jsme to vzali ležérně a dnům vévodilo lítání na zahradě, skákání na trampolíně a maximálně výlet k sousedům do bazénu :).

… no nebo výprava do Národního zemědělského muzea. Příšerně jsme zmokli, ale dětem se opět moc líbilo. Babička, jako zasloužilá VŠ profesorka a vědátorka přes výživu zvířat, myslím taky nestrádala. A na některých z těch (opravdických) traktorů se jako emancipovaná žena taky uměla svého času pěkně prohánět.

Trošku deště nás neminulo ani v Mělníku, kam jsme vyrazili pro změnu na Bitvu rytířů. Rytíři a provazochodkyně fajn, ale kdo by předpokládal, že nám tady děti málem odnesou čerti?! Člověk by myslel, že se tohle riziko omezuje na 5. prosince.

A ještě z těch méně odpočinkových se nám úúúplně omylem připletl výlet na kole do Brandýsa, při kterém Theo nezapomněl co chvíli vyhrožovat, že “určitě umře” :-D. Dvacet km dá zabrat, to uznávám. Ale je tu s námi, představte si to, dodnes.

Když jsme babičku vyprovodili na nádraží, už zbývalo jen pár dní, než přijede tátaaaa! Hned první víkend jsme měli vyrazit do Pardubic, ale zpoždění letu o 5 hodin to začalo značně ohrožovat. Nakonec jsme se sešli přímo tam, přičemž my jsme dojeli vlakem, dokonce ze stejného nástupiště jako babina. Děti mají zážitek :).

V Pardubkách pro změnu taky lilo :-D, takže se pozdní příchod do sportovního parku Na špici proměnil taky v brzký odchod. Jenže v téhle společnosti by mohly padat z nebe i ty žáby a bylo by to super :).

Druhý den ráno to na velkou akci skutečně nevypadalo…

Ale vykopali jsme se a čekala nás neskutečně slunečná neděle a celé pondělí (zakončené deštěm přesně v 18:00, kdy park zavíral) strávené lehkým sportováním či předstíráním sportu.

A když jsme se po sto letech OBA ocitli v Praze a Lenka mám ochotně pohlídala celou posádku, mohli jsme vyrazit za dospělou kulturou. Meda, představení ke 100. narozeninám Medy Mládkové, nás rozesmála i rozplakala a jsem ráda, že jsme šli!

Tak kde jsme ještě nebyli, než odstartujeme do závěrečného českého finiše?

V zoo…

A v Liberci :).

Až poslední víkend tak nakonec patřil Oboře. Je prostě pár lidí na světě, se kterými jakoby ta roční pauza ani nebyla. Nám je pořád 20, jenom ty děti nás nějak záhadně dohánějí (ala Barča dokončující si řidičák sakra!).

Maruška naučila Sárunku plést z gumiček…

Holky programují

Houbařské odpoledne aneb už to sice není kam dávat a nikdo to zaručeně nebude jíst, ale nejde přestat!

Asi to nebude tím úhlem pohledu, co? Že bych to udělala černobílý, pomohlo by to?

A poslední, co se prostě muselo vejít. Mirákulum!

A hele – ještě jednu rozlučku s českou rodinkou jsme z toho vytřískali :).

Poslední zastávka – Slovensko. Zase někdo potřebovat pas, co? No jasně. Ale stihli jsme i Agráč (po letech!) a zase pár dní do sbírky zahradních vzpomínek.

Sláva, nazdar výletu.