Na trase Liberec – Praha

Před osmou si rázným krokem vykračuju podél řeky na autobusové nádraží. Je to fajn procházka, i když bývá maximálně 13 stupňů. V 8:00 nastupuju do žlutého autobusu, který mě do hodinky vyplivne do podzemky a ta v půl 10 poblíž kanceláře. Denně. Absolvovala jsem první týden, přežila jsem bez úhony, ale už toho bylo dost.

Podmínky se přitom s příchodem konkurence na této frekventované trase od mých (těch mladších) studentských let radikálně změnily. Cena je poloviční a navíc člověka obslouží novinami, kávičkou a hudbou na x kanálech. Ale jelikož už jsem najezdila třináct set kilometrů, tak to zas taková zábava nejni.

U nás v práci navíc čím dál víc lidí chodí s udiveným výrazem: „Každej den koukám, kdy už tady nebudeš a ty seš pořád tady!“ Nesmírně mě to potěšilo, ale můžu si za to sama – tedy částečně. Nahlásila jsem svůj odlet do Tramtárie už před dvěma měsíci a chápu, že se to někomu může zdát jako celá věčnost. Nešlo to ale ven tak brzy z mého popudu, ale prý s ohledem na pověst firmy („aby se tu nešířily různý fámy“ nebo „že by se ti tady jakože už nelíbilo“) i údajně mně samé („že jsme tě nevyhodili“).

Pro všeobecný klid jsem tak ode dneška přestala zahřívat tu novou židličku s výhledem na Týnský chrám a zkusím si těch pár dní vylopotit z domácího internetu. Těším se!

Ale zpátky k týdnu, v němž jsem ale nestihla skoro nic, kromě toho se pořádně unavit. Možná z cestování, možná z počasí, možná z lenosti – co já vím. Zjistila jsem například, že místo dutého relaxačního zírání se dá dutě zírat na Ordinaci v růžové zahradě a stíhat děj i při minimální koncentraci. Paráda… viděla jsem oba díly minulého týdne!

Začal mi taky fungovat Skype na notebooku – totiž mikrofon, který mě blokoval ve stýskavém telefonování ode dne 24 do dne 27. Z mého nadšení, že se zkouška spojení podařila a já mluvím se svou odloučenou polovičkou, vyklidili kolegové se smíchem kancelář. Od té doby, co mi na tom pekelném stroji funguje taky připojení přes modem i vzduchem, pošta, ICQ, archiv z domácího i firemního počítače i bohatá fotogalerie na disku i DVD, se cítím opravdu soběstačná

Zápis ve škole se dá uskutečnit do 27. září včetně. Probrala jsem všechny cáry papíru, co nosím s sebou a považuju za roztříděné seznamy úkolů, a zjistila, že na nic jiného už mi tady není třeba čekat. Předběžně jsem si objednala letenku na svátek sv. Václava, což je už za 2 týdny. S radostí zjišťuju, že i když jsem už přes měsíc sama, tak jsme se hodně přiblížili novému shledání. Nový pas už vyřízený mám a jednoho kocoura připraveného k odeslání taky. Ještě se to nezdá, ale pomalu a jistě to tady balíme.