Goodbye Modřany

Právě když jsme nakousli druhou desítku našich odloučených dní, jsem jako poslední krysička z naší čtyřčlenné rodinky opustila naši dosud stabilní bárku – modřanský byt. Z našeho hřejivého hnízda zbyl ale 31. srpna 2006 jen sterilní byt zařízený prastarým nábytkem, nad kterým nebylo proč se rozněžňovat. A přece…

Do vyklízení domácnosti jsem ve všech důsledcích nakonec zapojila prakticky celý náš klan i blízké přátele. S ohledem na svou geometrickou řadou vzrůstající únavu jsem si za toto rozhodnutí musela dodatečně gratulovat. Nechtějte po mně, abych kreslila mapu toho, kde všude se teď nacházejí věci z naší domácnosti. Jenom dnešek strávím tím, že přerovnám a popíšu krabice u našich ve sklepě, aby tam ještě někdy mohla vkročit lidská noha.

Náš byt v Modřanech se nacházel v 8. patře paneláku, který byl možná starší než my. Pro mého amerického šéfa, který se nikdy nepřestěhuje z boháčské Prahy 6, byl tento popis dostatečný na to, abychom přišli do škatule „vesnických Pražáků“. Ehm … no a!

Abyste si dokázali bytík živě představit, navštivte svou nejbližší DVD půjčovnu a odneste si starou dobrou klasiku Vesničko má středisková. Oťas má v Praze přesně totéž a jak se mu to líbí! Akorát se píše rok 1985.

Co zbylo z kuchyně, Oťas jásá.

Bývalá pracovna a “kočičí” pokojíček.

V roce 2006 už občas protéká záchod, netěsní odtoky z vany a pračky, nesvítí světlo v obýváku, netěsní okna (i po výměně za plastová minulý rok pod nimi táhne jak v pastoušce), koberce jsou vyšlapané a plynový vařič zlobí (což vlastně s ohledem na celkový vzhled kuchyně není až tak překvapivé zjištění). Jenže měl taky krásné okolí a těch pět let (Ivanových myslím dokonce sedm!) sobotních rán v něm bylo úžasně dlouhých a na Prahu blahodárně tichých.

Koupelna

Obývák a co v něm po nás zbylo…

A tak jsme v letošním sychravém srpnu nevystřelili s radostným oťáskovským úsměvem, ale trošku nás to mrzelo. Nebyl to byt hezký a vlastně ani dobrý a možná tedy paradoxně jsme ho i přesto měli rádi. Mohlo to být ale taky tím, že jsme v něm měli rádi jeden druhého. To budiž vzpomínka na náš první společný byt. Určitě jich je víc, ale pro mě je tahle nejdůležitější.

Tak nashle v Čakovicích! (S intermezzem v nějakém orientálním bytě, s jehož parametry budete/budeme nejdříve obeznámeni z klávesnice odloučeného mladomanžela).

P.S.: Bertíku a Krýšo, tu stavbu hřiště naproti nám už z okna asi nedokoukáte. Sorry, kluci.