Čau prázdniny! Měsíc první

Prázdniny nám letos začaly už 7. června, kdy měly děti ukončené všechny aktivity a odfrčeli jsme z Kataru. S laskavým přispěním počasí, které pozdrželo nástup horkého, vlhkého léta, jsme letos v bazénu netrpěli ani moc dlouho :). Jen bych příště ocenila, kdyby nám nezrušili let a nepřešoupli nás na linku uprostřed noci. Kdo by spal? Nikdo béé.

Začali jsme, jak je už obvyklé, v Nitře, neobvykle ale na blátě. Ale od času s rodinou, zmrzliny, každodenního chození na zahradu a grilování nás to neodradilo. Je to tady vždycky taková čistá esence prázdninového režimu! Co nestíháme, to nemusíme :).

Jen jsme si tedy odskočili na přezkoušení do Theovy školy. A co s načatým dnem? Na tomhle konci světa primárně do Zoo Zlín, kam si děti strašně přály jet “zase na rejnoky”. Tam liduprázdno (školní den) a pod mrakem, takže jsme viděli i všechna zvířata konečně i venku a aktivní. A rejnoci samozřejmě nezklamali, jen Sára si prý sáhne “až jí bude pět” :-).

Noční přejezd do Prahy byl i přes nikdynejinak rozkopanou D1 celkem bezbolestný a mohli jsme se pustit do letních projektů. Letos  v takovém tom stylu stokrát nic umořilo osla – zabetonovat povalenou plotovku, přivrtat háky na kola, přešoupat postele a naistalovat na schody protibatolecí bráničky nebo nečekaně sestavit dřevník i se dřevem z tátova lesa :). Pomocníků bylo naštěstí dost.

Pak nesmíme nikdy zapomenout odfajfkovat všechny nahromaděné zařizovačky. Obvykle to bývají nějaké nové pasy (check), úřad práce (check), banka zrušit/založit (check), doktorka (check). Nikoho to nebaví a státní zpráva výrazný progres zase neprodělala.

Mirákulum je na seznamu naprosto každoročně a navíc to musíme stihnout, dokud je tu Ivan s námi, jinak bych už nejspíš všechny děti dohromady nikdy nedala. Zase po dlouhé době jsme tentokrát trefili otevřený vodní svět, i když den nebyl z nejteplejších. Vůbec jim to nevadilo. A čelovky jsou již stálicí naší výbavy.

A to už se přiblížil konec Ivanovy dovolené…

A teď co my tady sami samotincí? Budeme bajkovat a poznávat krásy lesů, parků, hřišť a zmrzlinových stánků v okolí!

Anebo to občas proložíme nějakou kulturnější vložkou, jako třeba Národním zemědělským muzeem.

Nebo jízdou tramvají! To jsou ta dobrodružství velkoměsta :). Když jsem konečně zjistila, že v naší sestavě jezdíme všichni zadarmo, nasedali jsme ještě radši.

Cestou do Liberce jsme se pak zastavili na Cyrilometodějských slavnostech. Nebyli jsme tady roky (až desetiletí), ale pro ty báby to byla jen chvilička. Theo i Sára dobrovolničili kejklířům (oni se vůbec vždycky hlásí :-)) a vehementně lobovali za nákup středověkého kolotoče, který zde byl na prodej. Tentokrát jsem naštěstí vyhrála.

Abychom ještě rozšířili repertoár dopravních prostředků, vypravili jsme se pak z Liberce do Hrádku vlakem. Pak se sice musí přes celé město pěšky, ale nikomu nožičky neupadly (i když to údajně hrozilo). Cestou zpátky jsme tuto vzdálenost a nutnou dobu trošku podcenili a naplánovaný vlak zpět nám ujel. Ale nemělo to tak náhodou být? Protože cestou zpátky v prázdném vlaku nechal strojvedoucí Theušku vlak řídit, troubit na přejezdech, zrychlovat i brzdit. Prý nejlepší den v životě. Pro Sáru bylo zase highlightem, že mohla sama řídit traktůrek – každému něco.

A kam ještě vyrazit v Liberci? Určitě doporučuji IQLandii a Ještěd (za hezkého počasí) a jestli vám nevadí padesátý (nebo v našem popadesáté) Dinopark, tak rovnou i tam! Zoo už jsme sfoukli před pár týdny, zde naopak nedoporučuji následovat směr prohlídky.

Zatím mám radost, jak se pěkně dušičky plní zážitky a léto nám pěkně plyne. Samozřejmě máme i bitky a pláče a záseky, někdy si člověk řekne, jestli ta rutina není pak lepší… ale oni sami po 5 minutách nevědí, že byl problém, a hrajou si dál. Takže lepší zůstává nadále nejasné.