Aký je Kryšpínko šikovný!

Druhý “single” víkend jsem strávila po boku nového muže. Ačkoliv ho mám plnou hlavu, tak ne dost, abych s ním naplnila aspoň čtvrtinu seminárky, kterou chci ve čtvrtek odevzdat. Musím se přiznat, že ambiciózní plány mi nejsou v posledních měsících vyloženě cizí, ale pouštím se do nich přímo po hlavě, neboť mi nic jiného než to a rezignace nezbývá.

Den 8 jsem započala jako řidička vozíku v uličkách Delvity, kde jsme s tchýňkou dokoupily zásoby, které přežijí náš bezledničkový stav. Jíme střídmě, ale setsakramentsky často. A když zrovna náhodou nejíme, prolíváme se kávou nebo zacpáváme “chlupatýma” (broskvema). Je to nezvyk – člověk má stále navaříno a když se učí, ostatní kolem něho chodí po špičkách. Ale tady je to teď pořád tak – každý jsme si strávili svůj čas nad prací, odbornou zprávou, článkem, řečí – jsme teď dost divná rodina, když “discuss Edvard Beneš while cooking,” jak prohlásil FF.

Výborně jsme se také naladili při první Skype-frekvenci s Katarem, abychom následně odmaturovali nad dobíjením kreditu přes terminál Sazky. Když jsem se ptala paní ve stánku, jak se to dělá a připustila, že jsem nikdy nesázela Sportku, významně se jí protočily panenky. Ale zvládla jsem to!

Pak jsme se vypravily pouze ve 2 do města protože FF zasedl ke svému článku (je to, opravuji minulé tvrzení, 3/4hodinový proslov pro šéfa rakouské akademie věd), který dokončil v pozdních půlnočních hodinách. Jediné, s čím jsme mu mohly pomoct, bylo nalezení slova “kompas” ve slovníku a pravidelná dodávka brain-power v podobě čokoládové zmrzliny nebo kafe. Ti vědci.

V den 9 prší a citelně se ochladilo. FF dopisuje svůj projev a testuje jeho délku a reakce prvního auditoria než jej odesílá do světa. Myslím, že můj e-mail nad obsahem přílohy doteď nevěřícně kroutí hlavou a proto další dvě hodiny odmítal spolupracovat. V tento čas ale už FF odpočíval v ložnici a dobíjel síly na další týden astronomických přednášek. Albert měl podobnou potřebu (vážně, materiály, které jsou VŠUDE, už má prostudované odspoda nahoru, jak se v nich pořád válí). Určitě jsme ho taky udolali šlupkami od brambor a zbytky kysané smetany, kterou mu tchýňka dost ochotně (nemá ráda kočky) na mou radu nabízela.

Kryšpína jsme začali postrádat teprve asi za 3 hodiny – na obvyklých místech se nenacházel a já jsem si už dávno odvykla podsouvat si myšlenku obyvatele 8. patra, že otevřený balkon = Kryšpín letec. Tuhle jsem zahlédla Alberta, jak se neúspěšně dobýval do kufru pod těžké plastové víko. On to má tak, že čím menší otvor do neznáma, tím atraktivnější terén pro našeho průzkumníka. Spíš tak zkusmo jsem nahlédla, jestli se to tentokrát nepodařilo Kryšpínovi. A co myslíte – jo! Chrněl v kufru na prázdné igelitce a tuze se divil, co ho to ruší. FF propukl v nekontrolovatelný smích – koncepci Kryšpín letec bral totiž za tutovku. Naše pozdvižení přivolalo z kuchyně tchýňku (jak nemá ráda ty kočky) a ta kvitovala podobným smíchem a konstatovala, aký je Kryšpínko šikovný. Včera zase luštila křížovku a o vedle (v posteli) spícím Albertovi referovala, že pěkně vrní (ale není to pravda, nejde mu to). Myslím, že se našim borcům daří bořit nenávist k čtyřnohým potvorám a utužovat nové rodinné svazky v domácnosti docela masivně.